Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hatriot - Heroes of Origin

HatriotHeroes of Origin

Michal Z25.10.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Absolutní old school thrash metal, jehož průvodcem je sám pamětník Steve "Zetro" Souza. Nahrávka nabitá intenzitou a energií, jak se sluší a patří. Kdo se přenese přes nepůvodnost, zvítězí a Hatriot si užije. Pro pamětníky nostalgické připomenutí, pro ty, co odkopli thrash metal před léty, zbytečné hledání ve vyprahlé studnici.

Hatriot je na thrash metalovém poli jméno nové. Nikoliv jeho vokalista. Vichřice Steve "Zetro" Souza je zpět a kdo ronil slzy po starodávných Exodus, má šanci je setřít a jako textilii použít právě album "Heroes of Origin". Mohl bych ještě přidat definici, že jde o ryzí old school thrashing a není třeba více rozebírat. Jenže příval slov nelze zastavit, stejně jako neurvalou kadenci hudby Hatriot. Zetro je jasný adept z kategorie lidí, která si nehodlá přiznat skutečné stáří a stále žije ve své představě o hudbě, na jejíž produkci nehodlá nic měnit.

 

Zdají se vám aktuální Megadeth vychladnutí a vysušení, Overkill na hraně suché profesury, chcete vypláchnout palici a protřepat kštici a Kreator si necháváte odležet? Není lepšího adepta na poslech než Hatriot. Zetro pobral rodinné příslušníky a nahrál explozivní rozžhavený materiál, že až zapomínáte na fakt, jaký rok je aktuálně v kalendáři a že produkce linoucí se z drážek alba už tady byla nejméně tisíckrát. Nepůvodnost je hlavní středobol v konečném součtu mého hodnocení, byť se může dle dominantního blahořečení zdát, že se jedná o bezchybnou nahrávku. Chybí jí tedy to hlavní, originálnost a vlastní ksicht. Zetra člověk nepřeoperuje, ale mladá krev tepe přesně ve stylových intencích, jak tomu bylo po roce 1984.

 

Čert však vezmi nepůvodnost! Odvěký thrash metalista ukován dávno zrozeným thrashingem, zjizven loučením s mnoha oblíbenými soubory, jejich skonem či odklonem, musí být zjevením Hatriot nadšený a bude si je pečlivě střežit. Nasazení a intenzita dominují bez kompromisu. Chuť vytvořit z každé skladby mohutnou saň nelze dělat z kalkulu, ale z lásky k látce. Intenzita je navíc temperována jakostními kytarovými sóly. Chlapci si nedělají iluze, nehrají si na bohy metalu nebo vizionáře, ale urputně obrušují kvalitní thrash metal. Tleskám, byť stále musím pedantsky připomínat, že se neblýská na nové horizonty, kudy by mohli svůj styl vyvézt z uzavřeného kruhu kanibalismu vlastního kmene.

 

To, že vám při poslechu bude cyklicky a s každým taktem přilétávat jméno Exodus, netřeba vzpomínat, občas si rozpomenete na Kreator nebo Overkill. Materiálu Hatriot bych bezedně užíval a slastně jím proplouval, nebýt právě zmíněných stavebních kamenů. Sic jsou na sebe sesazeny s laserovou přesností, ale přesto mě ruší a nedávají klid. "Heroes of Origin" je rozjetý opancéřovaný kolos s bezedným arzenálem. A tady je možná další chyba alba - je příliš jednotvárné, intenzivní bez jakéhokoliv vykročení do rozmanitých vod. Maso nelze jen nekompromisně porcovat a na to chlapíci tak trochu pozapomněli. Naštěstí má slova vyslyšeli alespoň na minutku v úvodu "Shadows of the Buried", kde se občas vysadí tempo a intenzita je nahrazena tíživostí a sóla dostanou prostor pro dozrání. Nádherný šperk současného revivalového thrashingu. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky