Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Havukruunu - Tavastland

HavukruunuTavastland

Bhut25.2.2026
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC + Edifier R1280DB
VERDIKT: Triumfální dílo, od kterého jsem vlastně moc nečekal, ale nakonec se jím nechal unést. Pagan black metal s heavy prvky a Bathoryovským mentorstvím. Síla jak řemen.

Poslech a vniknutí do tohoto alba jsem si vzal za úkol z prostého důvodu – v rámci ankety, která probíhala na stránkách Metal Archives, se tato nahrávka umístila na druhém místě. A o co že šlo? No, o nic jednoduššího než o album roku 2025. Pojem Havukruunu jsem znal jen jako frázi, ale bližší kontakt jsem dosud neprodělal, a tak nastal čas na nějaké bližší setkání.

 

Dílo jménem Tavastland mě zpočátku polekalo svým obalem, kde vidíme sovu nesoucí meč. To mi osobně nejdřív přišlo jako totální kýč, pak jako svérázný vtip, a nakonec mi to přijde docela normální a vlastně zcela v pořádku. Ono je totiž důležité vycítit kontext nahrávky, a především její hudební směr. Ten se v drtivé většině nese v pohansky mocném black metalu.

 

Nechybí tedy masivní košaté melodie, válečné a kurážné chorály, změny temp a naprosto odevzdaná, neskrývaná úcta k Bathory. Můžu použít moderní sousloví „totální Bathory worship vibe“, nebo jak se to dneska říká… Co musím na albu určitě vypíchnout, je čerpání silných motivů z heavy metalu. Nejen co se týče řezavosti některých riffů, ale třeba i vzdušnosti kytarových sól nebo zpestření struktury skladeb. Melodie samozřejmě nechybějí a jsou projevem nejen kytarových linek, ale právě i již zmíněných chorálů. Ostatně nelze v této souvislosti přehlédnout, že jde o kapelu z Finska, což je destinace zaručující v melodicky zaměřeném black metalu určité jistoty – nebojím se říci i kvalitativní výši.

 

Co mi však občas drhne, je přílišná zběsilost. Ty rychlé sypačky a nejdrsnější možné pasáže jsou v kontrastu s těmi vzletnými a masivními melodiemi vyloženě na škodu. Ztrácí to pak punc určitého majestátu. Na druhou stranu někdy je ta rychlá palba celkem fajn, čehož je příkladem třeba titulní skladba, ale jinde tomu zkrátka padá laťka důstojné vážnosti. Je pravdou, že chytlavost a síla, která sálá z melodicky a pohansky ukovaných pasáží, ty neduhy naprosto jednoduše smaže a urve si veškerou pozornost pro sebe. Má to prostě sílu jak bejk – a to je u takto zaměřeného pagan blacku velmi důležité.

 

 

Možná je to jen můj dojem, ale během poslechu jsem si několikrát vybavil majstrštyk The Voice Of Steel od Nokturnal Mortum, a to je, prosím, asociace, kterou nelze brát na lehkou váhu. Tu desku totiž stále považuji za drahokam blackmetalové truhlice. A když takový třpyt oka zasáhne i blyštění jiné nahrávky, je pozornost ještě více napřímena. Nejvíc to zažívám při středních, volnějších pasážích, kde se občas nenápadně přidá i akustický zvuk kytar.

 

Jak šel čas a poslech se vrstvil jeden na druhý, docházelo mi, že jde skutečně o něco mimořádného. Že zařazení na druhou příčku nejlepší loňské nahrávky není v anketě jen tak náhodné, ale má pevné opodstatnění. S každou další minutou podléhám a těším se na další rozvíjení dění, neboť skladby jsou pestré a krásně rozvinuté. Dávají prostor všem nástrojům i sborovým prvkům. Jsou to třeba drobné momenty, kdy i taková baskytara krásně vybředne ze stínu metalového běsnění a na malý okamžik svým kovovým drnčením ve stylu Iron Maiden (sakra, jak je to dlouho, co jsem tuhle kapelu použil jako přirovnání?) oblaží sluch a pak se zase nenápadně schová.

 

Takových drobností je tu víc, ale všechny perfektně fungují jako triumfální celek a vytvářejí grandiózní dílo s hymnickými momenty. Nečekal jsem to, ale tento zvídavý krok směrem ke kapele, o které jsem dosud jen věděl, že existuje, přinesl strhující zážitek. Ani nechci prozrazovat jednotlivé perličky, které se tu ukrývají, aby dychtivý posluchač nepřišel o unikátní kouzlo objevování.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky