Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Headdreamer - From The Inside

HeaddreamerFrom The Inside

Victimer25.2.2022
Zdroj: CD / promo od labelu
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Snové a atmosférické pásmo elektroniky, které k Headdreamerovi patří už drahná léta. Tančící emoce rozvinou svá nitra jen do půl těla.

Sonický tanečník Headdreamer, jedna polovina dISHARMONY a stálá akvizice Aliens production, vydal své nové album From The Inside. A jak je už u tohoto autora zvykem, je plné atmosféry a IDM emocí. Melodická elektronika zrozená v Headdreamově nitru, její melancholie a duše. Z bratislavského labelu proudí dost podobné muziky, ale ta je většinou tvrdšího ražení, takže v tomto případě se můžeme nechat zlákat její přívětivější tváří.


Robert Gajdoš aka Headdreamer se prezentuje s novou nahrávkou From The Inside sedm let od zde recenzovaného Human Frequencies. Jak napovídá článek, tento počin se nesl v nadějném ale nenaplněném módu atmosférické elektroniky. Vizionářství autora spočívá v jeho uchopení syntetiky, které zní hodně vzletně a přitom rytmicky. Známe jej logicky i z disharmonických edicí, kde je však atmosférické hledání v prostoru jen jednou z položek stylu komponování kapely. Headdreamer sám obrušuje hrany a vydává se na cestu melodických vln. Problém je ten, že ani mně se tentokrát nepovedlo dostat víc dovnitř. Zastavil jsem se někde uprostřed a nemohu se hnout.


Headdreamerova nová zvuková odysea nabídne víc kreativity, ale pořád to není natolik lukrativní materiál, aby se dokonale zadřel pod kůži. Často podobné a opakující se motivy k elektronice autora patří, zároveň však vyvolávají pocit, že její příběh zůstává nerozvinutý do úplného konce a člověk přitom chce poznat nepoznané. Postupem času začíná být čím dál víc jasné, že z toho víc nevypadne. Takto se nitro neodhalí celé, duše nahrávky zůstane stát svlečená do půl těla. Deskou plují velmi pěkné momenty, člověk si je pamatuje a nahodile se mu vrací, ale pak jsou tu takové, které děj nerozvíjí. Utápí jej v průvanu poloprázdna. Je odtud cítit atmosféra, ale hudba ji následuje jen tím, že tvoří melodie. K opravdovému spojení, abych cítil tu výjimečnost okamžiku, moc často nedochází.

 


Nejde mi ani tak o kritiku, protože po melodické a náladové stránce má materiál svou atraktivitu, ale samotný styl komponování by za mě potřeboval větší impuls. Něco speciálního, při čem by si člověk řekl, jo tohle je vážně třída. To ovšem nepřichází a jsme víc svědky velmi podobných, na sebe navazujících elektro projekcí, které jsou sice krásné ve svých atmo výletech, ale příliš nápadité už ne. Nebo se spíš jeví jako nadějné, protože v nich evidentně dříme potenciál, ale nedaří se jim prorazit jakousi neviditelnou zábranu. Jako by se hudba projektu Headdreamer toulala ve vakuu a i když by chtěla ven, nebylo jí to dopřáno. Jako by se jen odrážela od stěn tam a zpátky.


Od klasického přístupu "slyším a poslouchám", jsem zkoušel i jiné varianty. Dát se například cestou relaxu, odpočinku. Neřekl bych ale, že From The Inside je stavěné na těchto základech. Na to je tento materiál moc hravý a neposedný. Headdreamerův projekt vidím stále víc jako tanečnější a melodičtější průzkum tvrdší elektroniky a odhalování klidnějších zákoutí její divoké povahy. A tohle badatelství skýtá různé nástrahy. Ty tam jsou a patří tam, i From The Inside v sobě má jistý druh napětí, ale nejsem bohužel schopen se přenést přes jisté limity tohoto alba. Myslím, že takto pojatá nahrávka by jich měla co nejmíň, ale nevnímám to tak. Za mě zkrátka průměr pro pocit rozmělněnosti a chybějící schopnosti dostat tu odyseu někam dál.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky