Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Neznám natolik chorvatskou hudební scénu, abych si dovolil hodnotit, nakolik jsou Kevlar Bikini etablovanou místní kapelou, ale soudě podle počtu fanoušků na facebooku půjde spíš

o čistokrevné podzemí. Na druhou stranu jde o kapelu, která má za sebou osm let existence a při započítání té aktuální tři dlouhohrající desky. Jinak je vám doufám jasné, že Rants, Riffage And Rousing Rhythms je moje první poslechová zkušenost.

Kevlar Bikini jsou poprvé trio (na předchozích albech byli čtyři) a jsou pěkně hlasité trio. Základ jejich hudby vyrůstá z hardcore punku, přičemž víc je tam toho hardcoru. Nasraného, nařvaného a vzteklého. Další směřování vede k noise rocku a to noise si prosím podtrhněte, protože pro kapelu je řádný kravál jednou z hlavních priorit. Logicky tomu má deska hodně surový zvuk, založený na řezavé kytaře, celkem garážový feeling a současně zvuk bohužel šíleným způsobem ořezaný v postprodukci. Pro jakýkoliv jen trochu cílený poslech tak představuje tohle album křest ohněm, dle mého názoru slyšitelný i pro méně náročného posluchače. Asi lze pochopit, že kapela neměla snahu nahrát desku k poobědovému rozjímání, ale tohle už je bohužel za hranou.

Podle ztvárnění obalu by se mohlo soudit, že kapela mentálně upadá kamsi k GNWP či podobným směrům, ale nic o tom nevím a spekulovat nechci. Hudebně jde o přímočarou ostrou kytarovku s hlubším laděním bez nároku na kus pěkné melodie, což by mi ani tak nevadilo, spíš naopak. Výhodou rovněž je, že kapela během těch sedmatřiceti minut nikam zásadně neuhýbá, jede v jasné trase a má tak minimální možnost něco podělat. Jedinou výjimkou je zapojení nemocného saxofonu hostujícího Vanja Ilekoviče v posledním songu a je to přesně to místo, kde si říkám, jestli to muselo být a pokud ano, tak proč. Nechápu, umělecký dojem to nijak nezvedá.

Celkový dojem je nicméně docela pozitivní, byť podobných bychom našli celé zástupy a nápaditějších rovněž tak. Nahrávce je ke cti její jasný a srozumitelný vyjadřovací jazyk, který žánrové fanoušky potěší a pár slabých míst (Rabies Road) lze tolerovat. Nebýt blamáže ve finálním masteringu, šlo by o poslouchatelnou desku pro chvíle dočasných intelektuálních výpadků.