Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Headdreamer - Human Frequencies

HeaddreamerHuman Frequencies

Ruadek11.1.2015
Zdroj: CD / Flac - promo od vydavatele
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Sólový počin industriálně laděného chlapíka, který na to jde sice dobře, ale chybí tady pestrost a jakýkoli zapamatovatelný motiv.

Headdreamer je sólový projekt Roberta Gajdoše, známé to persony dISHARMONY. I zde zůstáváme v hávu čistě elektronickém, tentokrát ovšem v podstatně odlehčenější a především zasněnější verzi ruchů a syntenzátorových ploch. A co nám Robert ve svém sólovém projektu tentokrát připravil?

 

Jedná se o další osobní album o pocitech čistě niterných, neagresivních a zasněných. Deska ve stylu, v jakém plodí i mnoho velkých jmen své pocity, které by jste často ani nečekali. Namátkou bych si rovnou vyhmátl dvojici z Front Line Assembly, za níž mluví jejich sólovky Conjure One a Delerium - tady vidím jasné souvislosti. A nebudu mlžit mezi řádky - líbí se mi tato ventilace jinak často nekompromisních umělců, kteří na chvíli přestanou bušit až opadává omítka a zasní se. A že to jsou často věci, které by byly stravitelné pro masu posluchačů. Jaký je tedy nový Headdreamer?

 

Svým způsobem stále ten samý, což bych už v úvodu pojal jako 50/50 - tedy že je to zároveň plus i mínus celé nahrávky. Oproti minulým kusům se totiž hudba Headdreamer nikam nevyvinula, nesnaží se mluvit zase trochu jinak a není ničím pestřejší. Jasně, změnil se tu zvuk (především proti desce Antihuman z roku 2010) a beatové podkresy jsou propracovanější a znějí lépe. Robertova paleta výraziva se ale stále omezuje na sice líbivé, ale stále stejně znějící motivy, které navíc málokdy vykouzlí něco, jako je skutečně zajímavá nosná melodická linka, na níž lze stavět a jíž lze pro děj skladby nějak rozvíjet.

 

Headdreamer je na aktuální desce v zajímavé formě, zní lehčeji a příjemněji než na minulých počinech, které jsem měl možnost slyšet. Ale chybí mi tu pestrost skladeb, všechno profrčí a pak to skončí a mě v hlavě nezůstane ani jediný motiv, jediná linka, prostě nic. Řešením může být mnoho způsobů, jak dosáhnout pestré stravy pro strávníky - zapojit zajímavý zpěv (což je ale podstatně vyšší parketa a neříkám, že je to sranda) nebo zapojit zcela novou paletu zvuků / motivů a vymyslet slušné věci, na kterých se dá stavět.

 

Dnes je to lehce pod mezí průměru, i když jsem vlastně relativně spokojen. Seberealizace sólovým projektem tohoto druhu je parádní, jen to chce víc kreativity.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky