Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Headdreamer - Human Frequencies

HeaddreamerHuman Frequencies

Ruadek11.1.2015
Zdroj: CD / Flac - promo od vydavatele
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Sólový počin industriálně laděného chlapíka, který na to jde sice dobře, ale chybí tady pestrost a jakýkoli zapamatovatelný motiv.

Headdreamer je sólový projekt Roberta Gajdoše, známé to persony dISHARMONY. I zde zůstáváme v hávu čistě elektronickém, tentokrát ovšem v podstatně odlehčenější a především zasněnější verzi ruchů a syntenzátorových ploch. A co nám Robert ve svém sólovém projektu tentokrát připravil?

 

Jedná se o další osobní album o pocitech čistě niterných, neagresivních a zasněných. Deska ve stylu, v jakém plodí i mnoho velkých jmen své pocity, které by jste často ani nečekali. Namátkou bych si rovnou vyhmátl dvojici z Front Line Assembly, za níž mluví jejich sólovky Conjure One a Delerium - tady vidím jasné souvislosti. A nebudu mlžit mezi řádky - líbí se mi tato ventilace jinak často nekompromisních umělců, kteří na chvíli přestanou bušit až opadává omítka a zasní se. A že to jsou často věci, které by byly stravitelné pro masu posluchačů. Jaký je tedy nový Headdreamer?

 

Svým způsobem stále ten samý, což bych už v úvodu pojal jako 50/50 - tedy že je to zároveň plus i mínus celé nahrávky. Oproti minulým kusům se totiž hudba Headdreamer nikam nevyvinula, nesnaží se mluvit zase trochu jinak a není ničím pestřejší. Jasně, změnil se tu zvuk (především proti desce Antihuman z roku 2010) a beatové podkresy jsou propracovanější a znějí lépe. Robertova paleta výraziva se ale stále omezuje na sice líbivé, ale stále stejně znějící motivy, které navíc málokdy vykouzlí něco, jako je skutečně zajímavá nosná melodická linka, na níž lze stavět a jíž lze pro děj skladby nějak rozvíjet.

 

Headdreamer je na aktuální desce v zajímavé formě, zní lehčeji a příjemněji než na minulých počinech, které jsem měl možnost slyšet. Ale chybí mi tu pestrost skladeb, všechno profrčí a pak to skončí a mě v hlavě nezůstane ani jediný motiv, jediná linka, prostě nic. Řešením může být mnoho způsobů, jak dosáhnout pestré stravy pro strávníky - zapojit zajímavý zpěv (což je ale podstatně vyšší parketa a neříkám, že je to sranda) nebo zapojit zcela novou paletu zvuků / motivů a vymyslet slušné věci, na kterých se dá stavět.

 

Dnes je to lehce pod mezí průměru, i když jsem vlastně relativně spokojen. Seberealizace sólovým projektem tohoto druhu je parádní, jen to chce víc kreativity.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky