Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hearse - Single Ticket to Paradise

HearseSingle Ticket to Paradise

Sarapis30.7.2009
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC + bedny
VERDIKT: Hearse využívají léta ověřené postupy, ale dělají to decentně a s uvěřitelným zápalem. "Single Ticket to Paradise" proto nezní jako nesourodá kompilace již slyšeného, ale jako solidní přímočaré album, které kapele jistě najde pár nových příznivců. Já se mohu zařadit mezi ně.

Další kolekci melodického death´n´rollu pro nás přichystal bývalý lídr Arch Enemy a současný frontman kapely Hearse Johan „Liiva“ Axelsson. On a jeho věrná družina čítající dva stálé členy Mattiase Ljunga (kytara) a Maxe Thornella (bicí) fungují pod názvem Hearse už osm let a za tu dobu stihli natočit pět regulérních placek. „Single Ticket to Paradise“ je zatím tím posledním, nejčerstvějším počinem a je zároveň i mým prvním blízkým seznámením s tvorbou tohoto ansámblu.

Dlouholeté Johanovo působení u slavnějších Arch Enemy ke mně zpočátku vysílalo varovné signály, jestlipak náhodou nepůjde hudebně o totožnou záležitost, ale obavy se brzy roztříštily na malé neškodné kousky. Pár styčných bodů by se našlo, ovšem nejedná se o nic zásadního, cesty Amottů a Axelssona se rozdělily a každá vede jiným údolím. Obě stezky jsou sice prošlapané, ale aspoň se nikdo z nich nemusí bát, že si namele, a můžou si cestu náležitě užít. Zatímco Arch Enemy se pohybují v mantinelech melodického deathu, který je ve studiu balen do prvotřídních produkcí, hudební výraz Hearse je mnohem rockovější a zvukově syrovější. Deathmetalové dusno vytváří hlavně Johanův vokál a občasné kytarové bublaniny v ojedinělých rychlých pasážích. Jinak jde ale o hard rock jak vyšitý - charakteristické postupy, jednoduchá struktura a klasická sólíčka á la Eddie Van Halen. Vlastně to není nic, co by mělo člověka posadit na zadek, jenže věc se má tak, že na této nahrávce to docela funguje.

Když si na to zpětně vzpomínám, tak mi vlastně chvíli trvalo, než jsem albu přišel na chuť. Ono nic složitého na posluchače z nahrávky nečíhá, jde spíše o to zvyknout si na pár elementů, které ztělesňují muziku této kapely. V první řadě mě zezačátku neseděl Johanův vokál. Takový unavený až opilecký, naprosto nemelodický krákor mě lezl na nervy a melodická muzika pod ním se mi zdála jako udušená. Jenže pár trpělivých poslechů tuto averzi smazalo a nakonec se mi ten jeho protivný štěkot i docela líbí. No prostě Lemmyho stará dobrá škola. Zpočátku mi také některé hudební motivy přišly až příliš primitivní, ale časem jsem to ocenil jako logický prostředek pro dosažení dostatečného tahu na gól a teď s tím také nemám problém. Originalitou hudba této kapely rovněž dvakrát neoplývá a může se vám během poslechu několikrát stát, že „už jste to někde slyšeli“, jenže Hearse jdou na to opatrně a berou si jen od každého trochu. Takže ve výsledku mhouřím oko a poklepávám prsty do rytmu…

Navzdory vážnějším tématům, která se probírají v textech (soudím tak podle toho, co jsem pochytil ze zpěvu, texty k dispozici nemám, takže bez záruky) na mě album působí pozitivně. Ponurejší a zadumčivější kousky jako „Single Ticket to Paradise“ či „Your Purgatory“ sice mluví o opaku, ale zbytek je taková příjemná veselá jízda, která výtečně plní roli ranního vyprošťováka nebo průvodce na monotónních cestách do práce a zpět. Hned krátké intro prozrazuje, co se bude následujících více než 40 minut dít. Tedy především co se týče nálady. Ze souměrného kompletu 9 písní vyčnívají dvě hitovky „The Moth“ a „The Ferocious Embrace“, které si určitě oblíbíte hned zkraje. Je to zejména kvůli jejich chytlavým refrénům a doprovodným melodiím, zbytek alba vás dostihne trochu později. Tak jsem to měl aspoň já - první poslechy jsem opíral hlavně o tyto dva nejmelodičtější kusy, ostatní songy mě chytly natotata. Důležité je, že procesem poznávání potenciál této desky nevyprchává a i poté má „Single Ticket to Paradise“ co nabídnout. To beru jako jednu z podstatných známek kvality materiálu, který byste si neměli nechat proklouznout mezi prsty. Pokud tedy holdujete podobnému druhu muziky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky