Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Wyrd, v metalovém světě známí především jako melodický levoboček bídáků Azaghal, se po letech konečně odkopali a procitli v podobě nového alba "Death Of The Sun". Sotva se probudit a hned zabíjet slunce, to je mi tedy vychování, ale nedá se svítit, budiž šero. Dlouhá léta nebylo o těchto Finech slyšet, o prozatím poslední desce "Kalivägi" (vydala naše Naga) se už skoro neví, takže jsem byl docela překvapen, když se v souvislosti s touto kapelou objevilo něco nového. Trochu postrádám podrobnější info o stávající sestavě, ta vpravo od článku je čistě orientační, ale spoléhejme aspoň na ni. Léta pokročila, nálady a pohnutky se střídaly, střídají se i na "Death Of The Sun". Žádná žranice se ovšem nekoná, Wyrd zde hrají pouze druhé (nebo spíš třetí) housle a o nějakém nadšení nemůže být řeč.

Podívám-li se ovšem do bohaté historie souboru, najdou se v ní místa, která mám stále rád. Docela jsem si pochutnal jak na zmíněném "Kalivägi", tak třeba na deset let starém duchařskéma albu, které mi asi nejvíce evokovalo sounáležitost se starší Katatonií. Slyšel jsem v podstatě všechny položky diskografie, některé velmi podrobně, jiné zase jenom zběžně. Celkově se o Wyrd nedá mluvit jako o stylově vyhraněné kapele, v jejich hudbě se promítá vícero prvků s tím, že ten hlavní můžeme označit jako pohanský, z čehož pramení jistá odvázanost a prostořeká melodičnost. Ostatně, tahle kapela byla vždycky o kombinování a spojování. Novinka jde v tomto ohledu ještě dál, je totiž evidentně překombinovaná.

Zmiňované šero se tak po jejím poslechu rozhostilo i v mysli. Veškerá snaha bohužel vyznívá do ztracena. Wyrd se odrážejí od jednoho korýtka ke druhému, chvíli zobou ve stínu podzimního stromu, pak ve sněhové vánici a nakonec s přežraným výrazem jen tak přežvykují na místě a nejspíš zjišťují, že servírované menu není po chuti ani jim samotným. Jalové nápady neschová ani snaha se melodicky zahojit, což kapele vždycky pomáhalo, ale dnes to rozhodně nestačí. Novinka zní zmateně. Nové nápady jsou omšelé a šedé, stejně jako je obal desky. Chvíli jsou zachyceny na poryvech blackové vichřice, pak sází na prověřené (ale vážně chabé) melodie a nakonec skončí s heavíkem na krku i v něm.

Vokály bohužel také neoplývají velkou kreativitou. Střídáním poloh možná, ale to je tak všechno. Řev, temnější, povětšinou šeptaný projev a pak čistý vokál, jehož poloha mi je tak protivná, že ho raději dobrovolně přeskakuji a šetřím vlastní nervy. Wyrd neradi slunce po svém, ale přitom jen opisují stokrát vyřčené a hlavně zahrané. Tohle, a v daleko lepším balení, se prodávalo před drahně léty a dnes to prostě nestačí. V takovém provedení ani nemůže. Odnést si z této desky něco pozitivního je hodně složitý úkol. Asi to bude těch pár chytlavějších pasáží, které si spolu sedly a netváří se u toho jako kdyby se viděly poprvé. Asi...

Wyrd se nová kapitola nepovedla. Je spíš připomenutím, že kapela pořád existuje, ale dírou do světa vážně ne. Nepodařilo se srovnat druhořadé nápady a to je jednoduše špatně. Pokud si ovšem někdo vystačí s málem, přemlouvat ho nebudu, ale je to taková hudba pro tuláky přírodou, kterým stačí zajít za barák...