Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hecate Enthroned - Virulent Rapture

Hecate EnthronedVirulent Rapture

Sorgh12.1.2014
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Překvapivé znovuzrození, které snad nebude tak marné jako řada jiných pokusů. Něco takového jsem si pomyslel, když se nad ostrovy zablýsklo a přes kanál se do kontinentální Evropy přikradlo nové album anglické legendy Hecate Enthroned.

Tihle Angličani nikdy nepatřili mezi pomyslnou špičku stylu. Větší slávou se nakrmili jejich krajani Cradle Of Filth nebo norští Dimmu Borgir, kteří svůj talent také balili do celofánu ponuré atmosféry, k čemuž bohatě využívali klávesových rejstříků. Přesto se i oni mohli těšit z přízně nemalé klientely. Po sáhodlouhé přestávce, která trvala od roku 2004, kdy vydali své předposlední album Redimus, se letos Hecate Enthroned vydali prozkoumat starý terén. Otázka zní, jestli po tolika letech najdou sílu smysluplně zaútočit na zmlsané uši starých i nově dorostlých fanoušků? A s jakými zbraněmi?

 

Kapela se upsala italskému labelu Crank Music Group a pod jeho střechou nahrála zbrusu nové album Virulent Rapture. Sestava je obměněna, zcela nová jména najdeme za mikrofonem a u bicích, ostatní hráči se už podíleli minimálně na předposledním Redimus. Ze zakládajících členů zůstává jen kytarista Nigel, který jako jediný sleduje dráhu své kapely od zrození až doposud. Jestli někdo čekal, že by se mohlo začít bez intra, tak ho vyvedu z omylu slovy, že je buď blbej nebo hodně naivní. Jinak je ovšem Thrones Of Shadow parádní otvírák na konzervy, ale musíme se smířit s minutovou rozcvičkou, která je pro staré sokoly zbytečná. Další počínání však napravuje rozpačitý první dojem a já se pomalu potápím do bažiny symfonického metalu.


Překvapuje mě tvrdost, kterou na nás čerti bez přípravy vytahují. Místo bzučení a klávesového vlnění do nás sekají výrazné rify umocněné členitou rytmikou. Bicím sluší transparentní projev a obdivovat je můžeme v celé škále jejich snahy. Sypanice je to jako blázen, to mi ale nebrání se pozastavit nad stylovým posunem, který Hecate Enthroned předvedli. S blackem se sice potkáme, ale už mu jde po boku bratr death, jemuž se povedlo desku vytvrdit do podoby dvojhlavého monumentu. Hlavně zpěvák Elliot dokáže svým hlubokým dávením navodit pocity silně smrtelné. Ze zálohy bručí pěkně hustá basa a dodává argumentům na vážnosti. Kytarám postupně odpadají z krků ospalí netopýři a s lehkostí schizofrenní pekařky míchají oba styly v pomyslné kádi zrození. Hraje se černé divadlo s nemilosrdným katem v hlavní roli.


Tím zvědavější jsem byl na symfo-klávesovou složku, která ke kapele odjakživa patřila. Intro neberu, to si hodí na začátek spousta kapel a tím to hasne. Že to tihle chlapi stále umí, předvádí ve třetí Abyssal March, což je krásný představitel klávesového blacku se zajímavou tváří, která se nemusí bát výsměchu ani odsouzení za tuctovost. Při troše trpělivosti se dočkáme i kapky obskurního teatrálna typu Morgul, kterého jsem si vždy cenil, a tak se stalo i nyní. K efektům a klávesám se přistupuje s rozumnou mírou a jen zřídkakdy se výrazně prosazují na úkor ostatních nástrojů. Jsou místa, kde je jim předepsáno tlačit se víc do přední řady a nejsou to jen intra, většinou však plní roli tekutého medu na pozadí, který stéká do ozubeného soukolí a zjemňuje jeho chod. Atmosféra je decentní společník, který nestrhává veškerou pozornost na sebe, ale v zájmu funkčního celku spolupracuje na dobrém díle.

 

Zlatou placku albu nedám, jsou lepší věci na světě. Může za to spíš druhá polovina desky, která prvotní nadšení tlumí. Jakoby se to lepší vyplácalo na prvních kilometrech a potom došel dech. I tady se najdou silnější momenty, třeba akustická Immateria podkreslená slabou mlhovinou atmosféry nebo Of Witchery And The Blood Moon. Ale skladby typu Life bych klidně oželel. Ale co, věřme jednomu starému čínskému džentlmenovi, když pravil, že „absolutní dokonalost se zdá být rušivá.“


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky