Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Heiden - A kdybys už nebyla, vymyslím si tě

HeidenA kdybys už nebyla, vymyslím si tě

Victimer6.12.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps), promo od kapely
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Atmosféričtější a rozkročenější Heiden dali stejně jako u přelomové "Dolores" nahrávce podstatu, ne jenom vědomí. Další povedený krok v období jejich dospělosti.

U Heiden se vyplatí dát na jedno staré pořekadlo - "nikdy nevstoupíš do téže řeky". Minimálně od alba "Obsidian" funguje každá další nahrávka kapely stylem očekávání, protože kroky vedoucí ven ze zašpiněných black metalových vod směrem ke klidnějším hladinám jsou už pár let patrné. Společně s minulou deskou "Dolores" kluci vdechli své temnotě novou tvář, kterou je nutno brát jako přelomovou a posunující kapelu definitivně do melancho-rockové polohy, odkud se snáze pije a voda příjemněji osvěží. Tam, kde se necítím dobře, prostě nezůstávám. A když už na novince ty staré pramínky někdy prosáknou zeminou a zatahají za rukáv, tak úplně jinak než dřív.

 

Heiden na "A kdybys už nebyla, vymyslím si tě" pokračují v pohybu ve svém introvertně tmářském světě, do kterého je čím dál kouzelnější se ponořit, neboť zachmuřená melancholie z něj vycházející je svůdnější a láká do svých spárů. Zdálo by se, že naprosto stejně funguje novinka. Nepoměrně (vzhledem k Dolores) obratněji obejme svým příběhem a jen tak nepustí. Pokud bych se měl k minulému albu znovu vrátit, tak hudba na něm byla otázkou hledání a nalezení. Dnes je hledání snadnější a cesty k cíli přehlednější. A pokud "Dolores" do svého nitra pouštěla lačné po seznámení pomaleji a zdráhala se říci, co má na srdci, o to víc se v jejich smutných očích člověk ztratil. Což docenil až časem. S "AKUNVST" je dobré vědět, že i když se zakoukáte na první pohled, tak vzájemné výměny pohledů trvají i po týdnech a to je pozitivní zjištění. Je pořád na blízku.

 

Jsme v přítomnosti zpěvnější a přitažlivější nahrávky, přesto pořád plné překvapivých momentů, které se dostanou na povrch až po určité době, kdy už by to čekal málokdo. Síla "AKUNVST" trvá. Jsou to jiní Heiden ve všech směrech, i když ten nakročený a zmíněný je jasný. Povedlo se dát dohromady přímočařejší desku, která se přesto rozprostírá na větším prostoru a každá ze skladeb má více času na to, aby vypověděla něco o svých stínech na duši. Kverd na novince výrazně pokročil ve způsobu zpívání, kdy už není tak jednoznačné říci, že jeho vokál je spíš jen dalším nástrojem zapadajícím do tmářského soukolí Heiden. Melodický projev mu sluší, vyzpíval se a naučil se poměrně zdárně měnit svůj restřík tak, jak to žádá situace. Od šepotu, přes Placebo efekt (v dobrém slova smyslu) v "Labuť a lyra", až po naléhavé polohy více druhu v "Co času zbývá".

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/heiden%20recenze.jpg

 

Větší prostor dostaly klávesy, zdá se, že i Werlinga si tentokrát užila více svobody. Po atmosférické stránce šli Heiden určitě kupředu. Přesně v tom duchu, kdy to napomáhá důvěrnému pocitu, během něhož se "AKUNVST" celkově více otevírá a dává snáze nahlédnout do svého Já. A my, chceme-li, můžeme být u toho. U prohlubování světa ve jménu větší procítěnosti, písničkářství a skladatelského posunu. Nikoliv směrem ze tmy, ale s novými pohyby v ní. Pořád je kolem nás. Ano, tahle deska je stále tmářská, ale ne se vší sklíčeností. V přehledné cloně stínů je cítit svěží vítr podzimu a hned se o něco lépe dýchá, i když den je pro ně pořád nocí. Heiden nahráli album, které mě znovu nenechalo v klidu. Pozoruhodná nahrávka pozoruhodné kapely. Ba co víc, album, které ukazuje další krok v období jejich dospělosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 6.12.13 7:12odpovědět

Album jsem zatím slyšel dvakrát na gramodesce, takže spíš pár slov k formě než obsahu. Gramodeska je klasická jednoduchá, bez potisku vevnitř, ale s povedeným tiskem obalu. Černý vinyl, standardní váha, krásné etikety. Zvuk je hodně plný, což deska kouše ztuha hlavně ke konci, kdy je na obou stranách slyšitelné zkreslení. Master podle všeho vznikal z toho pro CD, což je trochu škoda, ale známku "hraje slušně" přiznávám. Jinak poslední skladba na Béčku mi přijde jak od Sólstafir z obodbí "Svartir Sandar" ... první dojmy ... :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky