Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tma. Blikotající pouliční lampa na konci ulice bez domů je vidět na stovky metrů od místa, kde stojí postava halená kapucí, do jí tváře nevidět. Večerní vítr, do té chvíle příjemně šlehající, se mění v bouři. Neznámý, do toho okamžiku pevně stojící, se jen těžce brodí čerstvým blátem stékajícím z horizontu. Neumí si představit, že by se na něj nevyškrábal, ve špíně, vzteku i ve vlastním ztracení. Hodiny únavné dřiny jsou ukončeny až výstupem na vrchol, odkud však není možné pohlédnout do okolí, ale jen dovnitř sebe, do svých vzpomínek, niterných bolů i nevyslovených plánů. Všude kam pohlédne, visí rezavé a počmárané cedule plné podivných nápisů kolující v řadách kolem vrcholu, až k jeho tváři. První z těchto rčení neproudí s ostatními, je zabito v zemi u místa starého křesla, kde cesta do svého já právě začíná. Stojí v něm: "zanechte naděje, kdo vstupujete". Škála vyhledů do mlžné noci různými směry podává svých osm vzkazů, osm ponurých výpovědí s nadějí, ale daleko od objímajícího optimismu. A navíc tato naděje "prchá jak éter". Hlava třeští ze zrychlujících se pohybů útržků vět, kmitajících kolem a drtící hluboko zevnitř. Na kolenou klečí s hlavou v dlaních a trpká sousta "polyká ze země tmavé". Už není ten, kdo před chvílí se připotácel, tlaky okolí a vlastních vzpomínek v těle ho svírají. Na zemi se zmítá a nelidsky křičí, "nepodoben živým".

Byl to jen šok, pomyslí si uprostřed hory, po probuzení ze strašného snu. Pohlédne kolem, on propadl se níž, v centru sopky sedí tu sklesle a pozoruje modré nebe nad sebou. Ze sopek "touhy a trýznivých dnů" přemýšlí jak ven a přitom zvědavý setrvat chce dál. Hrozné horko nutí ho servat všechen svůj šat a marně se snaží vzpomenout a dopátrat věcí, díky nimž je teď mezi horninami uvězněn. Cítí, že opět není člověkem, znovu je zkoušen a trpí dalším kvantem prožitého, co neustále se vrací. Ohromný žár, rysy mu tuhnou v "sopečné sklo". Tu objeví se záblesky myšlenek z minulosti, o kterých již dobře věděl, nenávratně ztracené znovu se rojí. Vrhají matné světlo do lůna sopky, kde vládne prach a stín. Ten moment v něm vyvolává naději, kdy procitá z agónie a logicky přemýšlí. Vše se v něm spojuje v jedno a magické. Černé "svinstvo střepy světla přibité" doutná, však nehoří a neřeže tak prudce do ohnutých zad. Nastává okamžik, kdy pohlédne ven, nahý a sám, uvědomí si sebe. Vždyť já jsem ten, "kdo pohřben před sto lety"!

Ano, jako by to bylo před sto lety, kdy byl pochován pohanský black metal Heiden, načež vzešla z kapely síla a moc prodírání se a posouvání k obrazu svému. Progresivněji laděná "Era 2" je nyní střídána čtvrtým albem v historii hledačů. Na pomezí blacku, doomu a temného rocku vzniká následkem magmatické činnosti "Obsidian". Vyvážený a strohý materiál obstoupený negativními vizemi, pevně semknutý a rázný, hlodající a připomínající se každým okamžikem. Pokud Heiden chtěli sestavit ponuré a dekadentní album, tak se to téměř dokonale povedlo. Pečlivá práce na "Obsidian" se vyplatila a dovolím si tvrdit, ponese své ovoce.

Devízou budiž zejména stejná linie skladeb, ostrých a hřmotných, ale nepřekračujících střední tempo hutného spodku. Valivé vlny despektu jak z textů, tak z těžkých riffů formují děje a hrany desky. Potemnělá lyrika plná skepse a skrytých nadějí, je přehlídkou zajímavých obratů a spojení, někdy i přes jasnou formu a vzkaz, nepatrně toporných. Po stránce hudebního směřování nemám nejmenších výhrad, jak k trvalému postupu Heiden vstříc nekončícímu hledání a díky "Obsidian" snad i nalezení, tak celkovým aranžmá a prezentace desky jako celku. Známé - vývoj nelze zastavit - platí v případě Heiden bez oklik a výmluv zcela jasně. Je to dané lidmi v kapele, schopných hloubat o sobě a jít dál. Stále beru Heiden jako dospívající kapelu. Dospívající kapelu s prvním opravdu dospělým albem.