Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při vychutnávání perly raunijaR norských válečnických poetů Helheim, jsem básnil o pokladech v dávno probádaných vodách a dumal, s čím přijdou v budoucnu. Myslel jsem na tezi, že opakovaný vtip není vtipem s přáním na jakýkoliv posun. Uběhlo něco málo přes rok, jsou zpátky s novou deskou, a co se stalo? Výsledek jejich snažení je přívětivý, chytlavý a plný skvělých hudebních výkonů. Norským pánům se v rozpoložení nastoleném posledními nahrávkami příjemně pracuje a jediné co nezůstalo zakonzervováno, je neustále vzrůstající hudební mistrovství a cit pro detailní aranžování.

raunijaR rozvíjel příběh geniálního EP Åsgards fall a hudebně se dotýkal Heiðindómr ok mótgangr. Letošní landawarijaR činí obdobně, lyricky se otřel o syrového předchůdce minulé desky a hudebně vylepšuje vše zmíněné. Znamená to, že jsou opět ve velkém použity rohy, čisté zpěvy i psychedelický hard rock. Na desce si zapělo spousta hostů. Jejich hlasy nabízí široký rozptyl pocitů. Některé jsou krásné, jiné naopak jistou infantilností shazují celek do sladkého blatíčka. Nevím, nakolik bude vstřícná a líbivá melodika fungovat po opadnutí prvotního nadšení. Vikingové hladili svůj styl, až ho vyhladili do tvaru, který dokáže oslovit širší veřejnost pro svoji snadnou přístupnost. Pryč je ničivá uzavřenost starších alb, kupodivu i odér Bathory vládnoucí raunijaR odvanul neznámo kam…

Zaznamenal jsem názory, že se jedná o nejvyspělejší desku v historii Helheim. Důležité ovšem je, co si přejete slyšet. Nejsem zarytým beranem, co trvá na léty prověřených postupech. Jenže Helheim se stylově motají v kruhu, náročnějšímu posluchači nenabídnou nic nového. Naopak zakomponování podmanivých melodií a příjemných čistých zpěvů hodilo Helheim do laguny, kde se daří současným Enslaved. Dostává se jim uznání i od lidí, co neradi black metal či jeho vikinskou odnož. Potud v pořádku. Je to v otázce vkusu. Jenže obě zmíněné veličiny dříve svá díla halila nepropustnou mlhou, jinotaji a nedořečenými metaforami. Nebály se scénu provokovat neotřelým přístupem. Pro pochopení Helheim bylo v minulosti nutno pátrat po souvislostech, domýšlet se a nebát se výzev. Nyní má fanoušek všechno na talíři, v klídečku si užije výborné muziky (sic) bez jakékoliv snahy a výzvy do budoucna.

Do vikinského blacku Helheim dávno montovali všechno možné. Od heavy metalu, přes doom až k teatrální vyšinutosti. Poslední desky se honosí progresivně znějícím stylem. Celá kapela je na špičkové úrovni, která je znát zejména v kytarách, respektive výsostné baskytaře. Na druhou stranu progresivně přemýšlet přestali pánové ve stejný okamžik, kdy tak začali skládat. Tento rozkol dokonale vyrovnávali krásou svých písní a mystikou v nich obsaženou. Letos se tedy musíme obejít bez mystiky i neuchopitelnosti, ale můžeme si užít kvalitního heavy metalu s odkazy k černé historii v dokonale střiženém kabátě.

Pevně věřím, že si kdekdo (stejně jako já) zamiluje otevírající pecku Ymr. Valivou píseň v zádumčivé náladě vyzdvihují dechy. Nebo si užijete možná nejzajímavější čistý zpěv v Baklengs mot intet, který se na landawarijaR vůbec objeví. Aby krásně vyzněl, musí být doprovázen výborným štěkáním starých draků H`grimnira a V`gandra. Song mě dostává do kolen zejména v mohutném závěru, kdy se po letmém vzpomenutí na black metal vše zvolní do dechy poháněné hymny. Až mi slzy vytrysknou. Rista blóðørn nabízí také trochu toho blacku ve svěžím duchu. Titulní záležitosti dominují úchvatné sólové hrátky a hardrocková sloka. Oouroboros vrací kapelu do zaběhnutých kolejí a nebýt unylých zpěvů v úvodu, určitě by ji to prospělo. K blacku se pak vracíme v předposlední Synir af heiðindómr. Zvuk kytar je hezky včelínovitý, nálada uzavřená. Uprostřed zabrouzdáme až někam ke krautrocku, hlavou vám proletí vzdušné sólo a skladba se zběsilým tempem změní v parádní sypačku, jakou Helheim roky nezahráli. Možná se jedná o nejkošatěji rozmáchnutou skladbu novinky. Album uzavírá Enda-dagr. První tři minuty hezky navazuje na předchozí pecku, ale pak se posledních pět minut nemůže rozhoupat, aby skončila. Předpokládám, že má záměrně uspávací roli, ale mě nudí a vypínám ji.

Jak je vidno, s přijmutím novinky mám rozpor. Nelíbí se mi, že po mě nikdo nic nechce, ale zase si pomlaskávám z požitku u promakaných písní, které postrádají všechno možné, co jsem kdy na Helheim obdivoval. Nabízí však hodinku ve společnosti výtvoru muzikantů, co svoji muziku mají rádi a ta láska je znát z každého tónu.