Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Helloween - Straight Out Of Hell

HelloweenStraight Out Of Hell

Michal Z28.5.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Straight Out Of Hell je jen další produkt, jako tuny dalších ze současné a nedávné doby. Produkt, který nemá vícero výstavních momentů, za které by ho bylo možné vytáhnout ze zmaru průměrnosti a jen letmého vzrušení, pramenícího z poslechu. Helloween tak pokračují v udržování své obchodní značky, žádný jiný dojem mi album utvořit nepomáhá.

Je to až k nevíře, jak dlouho Helloween vydrželi na scéně. Stále plni sil a energie táhnout svůj úděl kupředu. Přiznám se, že patřím do tábora bývalých příznivců, neboť první tři počiny souboru patří k těm, co formovaly moje hudební putování a směřování do tvrdších končin metalu. Spolu s Kiskem jsem kapelu opustil též a vracel jsem se k nahodilým povinným společenským návštěvám. Ty poslední v roce 2010 za mnoho nestály, ať už se jednalo o řadovku, nebo paskvil v podobě kompilace vlastních předělávek. Jak se cítím při besedě v roce 2013?

 

Nemohu popřít, že z počátku alba jsem příjemně navnaděný na věci příští a může za to skladba „Nabatea“. Má něco do sebe a svojí rozmanitostí zaujímá post jedné z nejlepších skladeb souboru za poslední dekádu. Pravda, ošívám se při krkolomných přechodech jednotlivých nápadů, ale budiž, omlouvá se. Otvírák jak se sluší a patří pro Helloween, kapela takovou skladbu potřebovala. Monumentální symfonika, hitové, produkčně vyšlechtěné do puntíku. Vzniká nelidský lesk burcující pozornost, ale chlad jeho záře nezanechá dlouhodobější pocit. Podobně monumentální skladbu na albu už nenajdete a ční z něj jako lípa uprostřed rovinatého lánu. Většina alba se na mě valí spíše jako nepřátelská koule s ostny. Mám dojem, že posluchač ke zvuku alba nemá příležitost přilnout. Něco je špatně, rychlost OK, ale to ostatní ne a ne chytnout za srdíčko. Deris jede ve svém řečišti a raději nevstupuje, kam nemá, ale to, co natropil na kompilaci „Unarmed“, mu jen tak nezapomenu. Blamáž, kterou si nadrobil, jen tak nezahladí a způsobil si upoutání ještě větší pozornosti na své budoucí (ne)výkony.

 

„Helloween – Nabataea“

 

Helloween se pouští do klasických speedových skladeb s rychlostí větru, občas se odebere i hrubější špona. Ale není nad čím jásat, z hudby leze kde co, od Blind Guardian, Accept, Stratorarius až po Rhapsody of Fire. To vše zhnětené obligátním stylovým spojovacím materiálem. A nejsou to ojedinělé případy. Z některých stadiónových halekaček čpí tradicionála a klišé, ne-li přitvrzené postupy Bon Joviho nebo HIM. Problémy pro klasicky střižený metal propastné, málo šťastlivcům se podařilo je překlenout. Klasické skladby paběrkují s dobrými nápady a vše zastřešuje jen vycizelovaná moderní produkce, která může, ale nemusí každému pasovat. Pokusy o modernější přístup a dopování elektronikou vyznívají nedobře. Občas je Deris o tóninu jinde, nebo se dere tam, kam opravdu nemá vstupovat. Načapávám ho často v uličkách ostudy a ani studiová hejblata ho nedokáží ukočírovat. Některé pasáže doslova zazdívá a působí jako asijské karaoke. Na Derise etalonově platí pořekadlo o destilátech. Když dáte do bečky nekvalitu (slušně řečeno), nenateče z toho jakostní dobrota. Nepotřebuji si brát servítky a ohledy na recenzované jméno souboru. Kdyby na albu pěl jakýkoliv jiný talentovaný, stratosférický vokalista, tahal bych nějaké body nahoru. Vokalista je vedle chabosti nápadů, druhým středobodem úrazu celého alba.

 

Mnoho skladeb nakračuje rázně, nápady povětšinou působí samoúčelně, stejně tak vyčpělá obligátní sóla, ale co také pořád vymýšlet. Důkazem hledání dříví v lese je titulní skladba, kde klasické a předvídatelné motivy vévodí. Klasická vyřvávačka jako tuny jiných, ze které si ostřílený posluchač maximálně zívne. Helloween dlouhodobě dokazují, že jejich studnice nápadů zeje prázdnotou temných ulic, pohroužených do hlubokého limbu, dávno opuštěných posledním opilcem. Helloween dnešních dnů jsou pouze pro „true“ příznivce souboru, nebo nově příchozí, neboť pro ně zákonitě musí hudba Helloween mít jiné kouzlo. Za sebe mohu říct - jsem rád, že jsem se mohl zúčastnit, ale je na čase, jít do jiných zákoutí, kde není třeba kalkul a urputné hájení vlastních vydobytých pozic. Power speed lze zahrát na úrovni s nadšením a chutí. Tyto aspekty v kombinaci se zkušeností souboru v současných Helloween nenacházím. Helloween jsou velká kapela, ale svým nepřičiněním se brání zařadit po bok vyvolených celků, které i ve zralém věku dokázaly přicházet se zlomovými a nezapomenutelnými elpíčky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Judas / 12.1.14 22:39odpovědět

Po létech skvělá deska, blížící se ke stylu Gamma Ray, či Hammerfall. Jen nepolevit.

Garmfrost / 29.5.13 18:22odpovědět

Na novou desku jsem se těšil, ale nějak jde mimo mě. Po pár posleších jsem naznal, že na ni vlastně nemám chuť. Mám rád Helloween od svého dětství a líbí se mi jak klasická peckoidní alba Walls of Jericho či oba klíče (druhý víc), tak Derisovky s tím, že The Dark Ride je pro mě Opus Magnum. Ale i lehce návratové desky s progresivním nábojem jako Rabbit a Gambling jedu velice často. Takže nejsem zasažen předsudky Kiskovců nebo Derisovců. Avšak novinka zkrátka nemá nic, co by nabídla a potešila. Výtečná produkce, promyšlené kompozice podpořené ztrhujícími výkony zúčastněných je dávno samozřejmostí. Nicméně deska postrádá takové TO, kvůli čemu máme HELLOWEEN všichni rádi.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky