Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hexekration Rites - Misanthropic Path of Carnal Deliverance

Hexekration RitesMisanthropic Path of Carnal Deliverance

Garmfrost28.5.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Hexekration Rites si pohrávají s disharmonickými vazbami, které umně vkomponovávají do hlomozícího pekla, černočerného death metalu.

Pařížská horda Hexekration Rites za svoji nedlouhou cestu urazila notný kus. Od dvojčlenného projektu k regulérní kapele. Od hrubozrnného hrubiánství k promyšlené pochmurné temnotě. Pánové holdují temnému mixu blacku s deathem. Jejich sound je vyváženou porcí špíny s precizním citem pro detail. Loňské EP Gathering The Disciples už napovídalo, že je s Hexekration Rites nutné počítat. Posila za bicí soupravou, Aryth, dokazuje, jaký je rozdíl mezi (dobře) naprogramovanou rytmikou a živelností lidského surovce.

 

hexekration rites

 

Full-lenght debut Misanthropic Path of Carnal Deliverance se honosí jednak výtečným obalem, který svou úsporností pasuje k náladě nahrávky a budí ve všímavci představivost. Kdo chce vidět symboly, najde je. Komu stačí jasně řečené, dostane vše jak na talíři. Kdo slyšel předchozí tvorbu, bude nadšený, jak dobře se pracuje se zvukem, který je jiný, než obě EPs, avšak zachovává si jasné kontury, díky kterým je vyjadřovací jazyk Hexekration Rites rozpoznatelný. Francouzskou trojici hrdlořezů lze v klidu prožít a přitom hrozit v nadšeném rauši. Kapela se dá přirovnat ke slavnějším krajanům v čele s Aosoth, byť je jasný cíl znít aspoň trochu po svém a klasičtěji.

 

Na albu mě baví vytažená basa, která má potenciál stát se nejen tvrdým spodkem pro kytarové rachocení, ale krade si poslech pro sebe. Zběsilé sólové vyhrávky basu rády krotí pro své potřeby, ale ta se nedá… Hudba je těžkotonážní a hrubá. Bicí spolu s basou tvoří rytmický tandem. Potěší pestrost hry obou – zpívajícího basáka a tvůrčího bosse zároveň – H.R. Arkyona a výtečného rytmistra Arytha. Arkyonův parťák, spoluzakladatel, kytarista C.S. nejen běhá po hmatníku a ničí struny, jeho devízou jsou právě ony zběsilé sólové vyhrávky. Hexekration Rites si pohrávají s disharmonickými vazbami, které umně vkomponovávají do hlomozícího pekla, černočerného death metalu.

 

Nové skladby jsou pestré, pohybují se převážně ve středním tempu, jsou řádně groove a ve své podstatě tvrdé až brutální. Mnohdy mi na mysl přijde vzpomínka na dávné Bolt Thrower a jejich masívní tlak na posluchače. Z pomalé smrti jsme náhle vystřeleni raketou. Album o devíti chodech graduje. Expanduje do rozbité mysli. Každý úder do bubnu, každé trhání strunou, každé zachrchlání či growlování má předem promyšlenou funkci. Její potřebou je ovládnout nebohou mysl, která se připravila na tvrdý, ale pomalejší metal a záhy je konfrontována nekompromisním výplachem.

 

Hexekration Rites vstupují na scénu zcela suverénním stylem. Je znát, že Misanthropic Path of Carnal Deliverance je sice prvním dlouhohrajícím počinem s nejednou takzvanou mouchou, ale zkušenostmi nasbíranými dvěma kratšími nahrávkami a učinkováním v dalších kapelách síla Hexekration Rites roste. Je-li tohle začátek, jsem zvědavý na pokračování. V kapele se snoubí cit pro skladbu, pro extrémní umění i stylové nadšení.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky