Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bohaté aranže tohoto anglického tělesa mě pronásledují už od dob debutního díla Night Walks (2010), které tu a tam proženu na vinylu. Vášeň pro elektronikou poháněný jazz u mě přetrvala i v období desky Archipelago (2012) a letos jsem ke svému milému překvapení zjistil, že po pětileté odmlce příběh pokračuje dál v podobě šedavého Dawn Chorus (2017).

První dojmy byly slabší a je třeba říct, že předchozí dvě desky se vyznačovaly větší dravostí a intenzitou na straně rytmiky a melodií. Právě k nim bych nasměroval pozornost těch posluchačů, kteří hledají skutečně strhující podněty, lhostejno jestli jen za účelem zážitkového poslechu nebo kvůli stimulaci vlastní hudební tvorby. Do značné míry hraje Dawn Chorus na jistotu a sází na vítěznou kartu v podobě osvědčených postupů. Navzájem se překřikující baterie bicích, smyčcové nástroje, dechová sekce s dominantní účastí českých hudebníků a všemožné samply, z nichž nejvíce ční ptačí křik. Právě ten dal v podobě vlastních terénních nahrávek smysl desce s konceptem zachytit atmosféru před rozbřeskem.

Jasným důkazem stále přítomné síly rukopisu je pro mě čtyřka The Lizard, která v duchu dřívějšího nasazení doslova tepe. Hned v závěsu je desátý a poslední kus East London Street vhodný k rozjímání o čemkoliv. Ústřední melodie v sobě koncentruje atributy filmové hudby a potenciál k variování i gradaci zde byl bezezbytku zužitkován. Hudbu Hidden Orchestra můžete mít puštěnou na pozadí, takřka ji nevnímat a jen na sebe nechat působit její pozitivní vibrace; nebo se naplno vydat jejím vlnám a vychutnávat příboj emocí. Mezihra Serpentine se při délce pouhých sedmdesát šest vteřin dá vnímat jako nedovařený nápad, ovšem skvělý beat a pointa se samplem cválajících podrážek účast opravňují a vytváří příjemné zpestření.

Nejdelší kreace, sedmička Wingbeats, je dobrou ukázkou řemeslné zručnosti se spoustou skvělých nápadů, kterou oceňuji, ale nemohu říct, že bych těmto melodiím porozuměl natož propadl. Větší zážitky mi přináší lehce asynchronní pětka Long Orchard, nebo vynikající trojka Still, která má přesně ten tah na branku, který mě vrací ke slávě starších nahrávek. Má v sobě jak dravost první desky, tak ten pocit velkoleposti, co sršel z desky druhé. Vrstvení motivů pro jednotlivé nástroje a práce se samply jsou obdivuhodně zvládnuté. Podobně válí také předposlední Stone. To, jestli komornější pojetí a větší zaujetí tichem mezi notami, něco ubírá ze síly melodií, je na složitější úvahu. Pěkné jsou všechny ty melodie, ale už ne každá skladba žije někdejším překotným hemžením nástrojů.

Dawn Chorus nabízí hudbu složitějších tvarů, kterou je díky přehledné formě zpracování velmi snadné vstřebat a současně se nechat fascinovat sofistikovanou skladatelskou prací. I po desítkách poslechů mě deska nezvládla uondat a pokaždé vystačím s krátkou regenerací před dalším stiskem tlačítka play. Hidden Orchestra pracuje s dvojí kvalitou; při poslechu se můžete opájet prudkým náporem radosti ze života nebo se nořit hluboko do stavů přemítání nad pomíjivostí reality.