Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tvorba basáka Forgotten Tomb, Alessandra „Algol“ Comeria je vskutku obsáhlá. Ve svém sólovém a takřka výhradně jednočlenném projektu Hiems se pouští do sebevražedných a depresivních tónů jako ve Forgotten Tomb, nicméně avantgardněji a ostřeji laděných. Hiems má na svém kontě včetně Stranger in a Wasteland tři dlouhohrající nahrávky. Zatímco na Worship Or Die jsme mohli najít stopy starých Celtic Frost či Satyricon ve svém rockovějším období, o čtrnáct let mladší následovník Stranger in a Wasteland přináší podstatně robustnější a svébytnější sound.

Vzory z minulosti lze nalézt i na nové desce, nicméně je znát Algolova evoluce. Avantgardní myšlení můžeme spíše cítit ve svobodném a nevázaném myšlení při výstavbě skladeb, než v šílených kombinacích nebo cirkusácké rozvernosti. Stranger in a Wasteland je nasáklé temnotou a tíhou. Tak zvaný black'n' roll je v rukou Hiems zbaven energického koketování se špinavým punkem. Skladby nejsou decentní, jsou však rozvážné a silně atmosférické.

Po industriálně chladném intru a Warriorovském urgh! se houpavým rytmem rozjede A Night on the Bare Mountain, kterou tak nějak vnímám jako přemostění mezi Worship or Die a současností. Zajímavostí se může zdát, že Algol svěřil producentskou a zvukovou roli Danielu Mandellimu, který s kapelou spolupracoval na syrovém debutu Cold Void Journey, přičemž novinka má více společného s deskou následující, než s více blackově standardní prvotinou.Je vidět, že je vše pevně dle představ Algola. Ostatní jedou dle jeho pokynů.

Už následující Death Unites Us se stylově odklání od prvního songu. Sólová kytara navštíví podobné cesty, kde vládnou Mgla a jim podobní. Pěvecky mi Algol zase evokuje starší alba Samael. Vezmeme-li zmíněné ingredience, promícháme-li je a dochutíme omáčkou Forgotten Tomb, můžeme mít letmou představu o aktuální tváři Hiems. Je mi líto, že po (dá se říct) velkolepém úvodu dochází Algolovi dech. Na Stranger in a Wasteland se postupně nápady opakují a snadno pak skladby zaměníte jednu za druhou. Výjimkou se zdá být March!. Ta jako by vypadla Satyriconům z Volcano. Další slabinou je delší stopáž skladeb. Respektive, stopáž je v pohodě, ale nápadů není tolik, aby během chvilky nenastala nuda. Baví mě Bereavement se svou takřka gothic rockovou náladou. Ale i jí dojde šťáva.

Co se tedy zlepšilo, co lze pochválit a co naopak kritizovat? Výtečná je Algolova hráčská i pěvecká kondice. Zvuk můžeme chválit i kritizovat. Je lepší, mohutnější a barevnější než zvuk prvních dvou alb Hiems, je však mnohem zaměnitelnější. Je moderně bezpohlavní. Což je samozřejmě škoda. Nápady na desce jsou příjemné a atmosféra zajímavá, ale pomohly by tvůrčí i aranžérské nůžky. Ne všude samozřejmě. Zajímavou se pro svůj úvod jeví titulka. Dlouho ji to nevydrží a vrací se k houpačkám. Dobrým tahem je zakomponování tiché Quietus na závěr alba. Éterické vlny a elektrizující hra posluchače příjemně vyprovodí do závěrečné katarze. Z mého popisu lze vystopovat, co čekat a co naopak nenajdete. Nejedná se o žádný extrém na žádné z front. Hiems tvoří po svém. Že je Stranger in a Wasteland každá ves jiný pes? Algolovi rozporuplné nálady drží po kupě. Zkuste a řekněte…