Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hippie Death Cult - Helichrysum

Hippie Death CultHelichrysum

Monachos2.4.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) / bandcamp
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Nebýt slova „hippie“ v názvu kapely a „ květinového“ obalu s obrácenou lebkou, člověk by si mohl myslet, že jde o death/blackovou záležitost. Omyl. Hippie Death Cult mají kořeny v rockovém podhoubí sedmdesátých let, i když nikdo z členů kapely toto období nezažil na vlastní kůži.

Chcete žánrové označení? Toto americké trio se pravděpodobně vejde do krabice se štítkem „stoner (doom) rock (metal)“, ale nebude se v ní cítit úplně pohodlně. Pokud jde o doom, jde o prvky tzv. proto doomu (silně zkreslené kytary, pomalejší tempa, molové tóny atd.), žánru, u jehož zrodu stály kapely jako Pentagram, Saint Vitus nebo Trouble. Metal jsem dal do závorky, protože v jejich tvorbě je ho poskrovnu. Jak by řekl Lemmy, je to zkurvený rock'n'roll!


Helichrysum je třetí studiové album HDC a první, na kterém zpívá baskytaristka Laura Phillips. Nahradila klávesistu Bena, který už v sestavě není, i když jeho klávesové party na albu stále ještě najdete. Nutno říct, že Benovi to s hlasem opravdu šlo, ale Laura se své nové pozice ujala více než důstojně. Oceňuji variabilitu jejího hlasového projevu a jeho rozsah. Dokáže zpívat pochmurně, hypnoticky a okultně, ale i něžně a tesklivě. A když je potřeba, umí i pořádně zařvat. Tuto nasranou polohu si nejvíce užijete v nejkratších a nejúdernějších věcech Toxic Annihilator.

 

Hippie Death Cult band


Pokud vás zajímá, o čem Laura zpívá, vězte, že Helichrysum se ve svých textech noří hluboko do lidské psychiky a zkoumá jak rány, které si neseme, tak transformativní sílu, která se v nás skrývá. Mimochodem, album je pojmenováno podle rodu slunečnice, o níž se často mluví jako o „věčné“ a „nesmrtelné“, což odráží jak témata celé desky, tak i nelehkou cestu skupiny ke zrodu nového alba.


Ale zpět k albu. Přestože mají HDC jen jednu kytaru, jejich zvuk je řádně syrový a groovy. Apropos, kytarové kreace Eddieho Brnabica jsou neuvěřitelné, kytara hraje na albu první housle. Ale ani zpěvaččina basa není marná a s Eddiem tvoří skvělý tandem. V neposlední řadě mě baví i decentní „šamanské“ bicí Harryho Silverse, které umí vyvolat transcendentní pocity. O kvalitách HDC svědčí i fakt, že album vyšlo pod hlavičkou labelu Heavy Psych Sounds Records, který se specializuje především na stoner, retro a vintage rock a jejich fúze. Pod jejich hlavičkou letos vyšlo nové album proto-doomových legend Pentagram, jejichž ozvěny jsou na Helichrysum slyšet, zejména ve skladbě Red Giant.


Aby bylo jasno. Stoner není můj šálek kávy. I když mívám občas „retro psycho náladu“, nikdy jsem nedokázal doposlouchat celé stoner album. HDC však prolomili ledy a já si spokojeně podupávám nohou při x-tém poslechu jejich aktuálního alba. Na druhou stranu materiál na Helichrysum není zrovna ortodoxní stoner. Je to svérázný mix psychedelie a těžkého rock'n'rollu. Ve skladbách tohoto „hipisáckého kultu smrti“ je slyšet Frank Zappa, Black Sabbath, starší Mastodon i Kyuss. Pro někoho je to málo, pro jiného zase moc. Pro mě je to tak akorát.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 2.4.25 16:17odpovědět

Taky jsem obecně vůči stoneru lehce rezervovanej, ale tohle je fakt pecka. Ani nevim proč to pro mě tak vybočuje, ale určitě v tom bude mít prsty ten Lauřin vokál, který trochu vykračuje od obvyklého žánrového standardu chrchlavejch strejců. I to hraní na retro jim u mě prochází. Kdybych nebyl v práci, dropnu acid a du někam nahej s květinama ve vlasech opíchat kozla.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky