Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dáme fakta, jsou potřeba. Thrashing Machine je metalový kvartet z Šestajovic, což je kousek od Prahy. Thrashing Machine je taky poměrně mladá kapela, jež svou káru tlačí zatím jen šest let, které se aktuálně sečetly na debutní desce s tím dlouhým názvem. Pátrači dohledají ještě téměř půlhodinové EP Insight, letos tři roky staré a současně zásadně zasahující do aktuální nahrávky (třeba názvem, použitými skladbami atp.). A v neposlední řadě je potřeba přiblížit žánr, ať víte, s kým máte tu čest. Na internetu dohledáte progressive thrash metal. Znít to skutečně jako protimluv, ale já si to nevymyslel. A to je vše.

No a teď ty dojmy. Chvíli jsem přemýšlel, jak to nějak citlivě naformulovat a došel jsem k tomuhle závěru - tahle deska nemůže být dobrá, protože:

• je strašně dlouhá
• má impotentní zvuk
• má hroznou obálku
• kapela nemá dobrého zpěváka
• kapela neměla producenta, který by jí tohle všechno řekl
• na promo fotkách nikdo nemá dlouhý plnovous a flanelovou košili

A to všechno navzdory tomu, že všichni vypadají maximálně sympaticky a moc rád bych napsal něco pozitivního, protože jsem ve všech ohledech taky sympatickej kluk. Bohužel.

Budu to asi brát nějak na přeskáčku, ale tou délkou začnu. Album má téměř 75 minut. Thrashmetalové debutní album mladé kapely má hodinu a čtvrt! Takže buď si kapela našetřila skutečně velkou porci dobrých nápadů (i tak si ale myslím, že úderné a razantní album v tomhle žánru by mělo končit pod hodinou), anebo kapela použila všechno, co bylo na skladě. Nebo skoro všechno. Mám pocit toho druhého a je to jednoznačně špatně, protože hudební deska nepředstavuje uložiště, ale výběr toho nejlepšího. Chtělo to zkrátit, zásadně.

Takže dál. Nehodlám se tu pouštět na tenký led toho, jestli existuje něco jako progresívní thrash metal, protože ve výsledku jsou to jenom slova a Voivod máme rádi všichni. TM se snaží hrát a skládat technicky, o tom vůbec žádná. Skladby nemají jednoduše lineární průběh, kompozice se větví, obsahují hodně vyhrávek, přechodů, instrumentálních pasáží, rytmických proměn, melodických linek ala pozdější Metallica a jakože já jsem já a dneska je pondělí, tak s tím nemám vůbec žádný problém. Jednotliví hráči určitě nepatří k ultra-technikům a skladatelsky to taky není žádná sláva, ale ta snaha se cení a po pravdě je to jedno z mála pozitiv téhle desky. Kapela se rozhodně snaží nehrát tuctově, jakkoliv vézt se na vlně old school thrashe a kopírovat Lahar by bylo strašně snadné. A to je fajn.

Důsledek to má ale jeden - byl bych moc rád, kdyby album bylo instrumentální. Nevím jak to citlivě napsat, ale ten zpěv ... ten zpěv je katastrofa. Snaha strefit se do chlapácky tvrdé pozice je marná, angličtina je taky marná, texty jsou ... taky marné. Vokály jsou Achillovou patou téhle desky a nikdo mě nepřesvědčí o opaku.

O zvuku má smysl psát hned při úvodní rozehře Void, protože pak už člověk částečně přivykne a přestane se soustředit. Osobně nemám ambice hledat příčiny toho, proč album dopadlo zrovna takhle; zda je to výsledkem nahrávání u Pavla Černocha (Full Metal Studio) nebo mixem a masterem Milana Cimfeho (Sono Studios). Podle mě obojího. Nechám úplně sranou to, že deska je přehulená jako prase, protože o to tady vůbec nejde. Problém je v tom, že zvuk je neuvěřitelně nezajímavý. Kytary, které by podle mě měly být určujícím prvkem podobné hudby, jsou utopené, vysloveně tupé a místo nich jsou do popředí vytaženy bubny. Ubíjející, plastikově znějící bubny. Kytary v naprosté většině hracího času kňourají na pozadí a já se přiznám, že vůbec nechápu proč. Proč neřežou a nesekají? Proč vůbec tahle nahrávka neřeže a neseká, je to přece metal! Nahoře jsem napsal, že zvuk desky je impotentní a nemyslím tím nic urážlivého. Je totiž naprosto neprůbojný, popově neurážející, nezajímavý a k téhle muzice se absolutně nehodí. Autoři prominou.

To ostatní jsou už jen detaily. Malba na titulní stránce nemusí nezbytně urážet něčí vkus, což v mém případě neplatí a je to můj problém. Ediční provedení jako 6-panelový digipak s bookletem má jednoznačný potenciál, který ale nebyl využit tak, abych výsledek považoval za úspěch. Ale takových jsem viděl už hodně.

Možná to celé vypadá jako zbytečně tvrdá kritika na kapelu, která teprve začíná a prezentuje se první deskou. Možná. Osobně si ale myslím, že má-li být recenze k něčemu, má odrážet autorův názor se vším všudy. Z Thrashing Machine je cítit snaha dát té desce maximum, protože po tolika letech se kluci konečně dočkali a konečně je to tady - první deska. Z Thrasing Machine je taky cítit snaha nedělat muziku tuctově a prvoplánově; o tom už jsem psal. Jenže z nich je cítit i obrovský kopec naivity, který potřeboval najít (a nenašel, nehledal, nevím...) ten správný poradní hlas zvenčí - ten by kapelu usměrnil a navedl na správnou kolej. Tohle doporučuju do příště pořešit. A hlavně sehnat zpěváka.