Recenze: Hippie Death Cult

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Hippie Death CultHelichrysum

Monachos2.4.2025

Zdroj: mp3 (320 kbps) / bandcamp

Posloucháno na: pc / mobil

VERDIKT: Nebýt slova „hippie“ v názvu kapely a „ květinového“ obalu s obrácenou lebkou, člověk by si mohl myslet, že jde o death/blackovou záležitost. Omyl. Hippie Death Cult mají kořeny v rockovém podhoubí sedmdesátých let, i když nikdo z členů kapely toto období nezažil na vlastní kůži.

Chcete žánrové označení? Toto americké trio se pravděpodobně vejde do krabice se štítkem „stoner (doom) rock (metal)“, ale nebude se v ní cítit úplně pohodlně. Pokud jde o doom, jde o prvky tzv. proto doomu (silně zkreslené kytary, pomalejší tempa, molové tóny atd.), žánru, u jehož zrodu stály kapely jako Pentagram, Saint Vitus nebo Trouble. Metal jsem dal do závorky, protože v jejich tvorbě je ho poskrovnu. Jak by řekl Lemmy, je to zkurvený rock'n'roll!

Helichrysum je třetí studiové album HDC a první, na kterém zpívá baskytaristka Laura Phillips. Nahradila klávesistu Bena, který už v sestavě není, i když jeho klávesové party na albu stále ještě najdete. Nutno říct, že Benovi to s hlasem opravdu šlo, ale Laura se své nové pozice ujala více než důstojně. Oceňuji variabilitu jejího hlasového projevu a jeho rozsah. Dokáže zpívat pochmurně, hypnoticky a okultně, ale i něžně a tesklivě. A když je potřeba, umí i pořádně zařvat. Tuto nasranou polohu si nejvíce užijete v nejkratších a nejúdernějších věcech Toxic Annihilator.

Hippie Death Cult band

Pokud vás zajímá, o čem Laura zpívá, vězte, že Helichrysum se ve svých textech noří hluboko do lidské psychiky a zkoumá jak rány, které si neseme, tak transformativní sílu, která se v nás skrývá. Mimochodem, album je pojmenováno podle rodu slunečnice, o níž se často mluví jako o „věčné“ a „nesmrtelné“, což odráží jak témata celé desky, tak i nelehkou cestu skupiny ke zrodu nového alba.

Ale zpět k albu. Přestože mají HDC jen jednu kytaru, jejich zvuk je řádně syrový a groovy. Apropos, kytarové kreace Eddieho Brnabica jsou neuvěřitelné, kytara hraje na albu první housle. Ale ani zpěvaččina basa není marná a s Eddiem tvoří skvělý tandem. V neposlední řadě mě baví i decentní „šamanské“ bicí Harryho Silverse, které umí vyvolat transcendentní pocity. O kvalitách HDC svědčí i fakt, že album vyšlo pod hlavičkou labelu Heavy Psych Sounds Records, který se specializuje především na stoner, retro a vintage rock a jejich fúze. Pod jejich hlavičkou letos vyšlo nové album proto-doomových legend Pentagram, jejichž ozvěny jsou na Helichrysum slyšet, zejména ve skladbě Red Giant.

Aby bylo jasno. Stoner není můj šálek kávy. I když mívám občas „retro psycho náladu“, nikdy jsem nedokázal doposlouchat celé stoner album. HDC však prolomili ledy a já si spokojeně podupávám nohou při x-tém poslechu jejich aktuálního alba. Na druhou stranu materiál na Helichrysum není zrovna ortodoxní stoner. Je to svérázný mix psychedelie a těžkého rock'n'rollu. Ve skladbách tohoto „hipisáckého kultu smrti“ je slyšet Frank Zappa, Black Sabbath, starší Mastodon i Kyuss. Pro někoho je to málo, pro jiného zase moc. Pro mě je to tak akorát.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

opište kontrolní kód

Lomikar / 2.4.25 16:17odpovědět

Taky jsem obecně vůči stoneru lehce rezervovanej, ale tohle je fakt pecka. Ani nevim proč to pro mě tak vybočuje, ale určitě v tom bude mít prsty ten Lauřin vokál, který trochu vykračuje od obvyklého žánrového standardu chrchlavejch strejců. I to hraní na retro jim u mě prochází. Kdybych nebyl v práci, dropnu acid a du někam nahej s květinama ve vlasech opíchat kozla.