Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hippie Death Cult - Helichrysum

Hippie Death CultHelichrysum

Monachos2.4.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) / bandcamp
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Nebýt slova „hippie“ v názvu kapely a „ květinového“ obalu s obrácenou lebkou, člověk by si mohl myslet, že jde o death/blackovou záležitost. Omyl. Hippie Death Cult mají kořeny v rockovém podhoubí sedmdesátých let, i když nikdo z členů kapely toto období nezažil na vlastní kůži.

Chcete žánrové označení? Toto americké trio se pravděpodobně vejde do krabice se štítkem „stoner (doom) rock (metal)“, ale nebude se v ní cítit úplně pohodlně. Pokud jde o doom, jde o prvky tzv. proto doomu (silně zkreslené kytary, pomalejší tempa, molové tóny atd.), žánru, u jehož zrodu stály kapely jako Pentagram, Saint Vitus nebo Trouble. Metal jsem dal do závorky, protože v jejich tvorbě je ho poskrovnu. Jak by řekl Lemmy, je to zkurvený rock'n'roll!


Helichrysum je třetí studiové album HDC a první, na kterém zpívá baskytaristka Laura Phillips. Nahradila klávesistu Bena, který už v sestavě není, i když jeho klávesové party na albu stále ještě najdete. Nutno říct, že Benovi to s hlasem opravdu šlo, ale Laura se své nové pozice ujala více než důstojně. Oceňuji variabilitu jejího hlasového projevu a jeho rozsah. Dokáže zpívat pochmurně, hypnoticky a okultně, ale i něžně a tesklivě. A když je potřeba, umí i pořádně zařvat. Tuto nasranou polohu si nejvíce užijete v nejkratších a nejúdernějších věcech Toxic Annihilator.

 

Hippie Death Cult band


Pokud vás zajímá, o čem Laura zpívá, vězte, že Helichrysum se ve svých textech noří hluboko do lidské psychiky a zkoumá jak rány, které si neseme, tak transformativní sílu, která se v nás skrývá. Mimochodem, album je pojmenováno podle rodu slunečnice, o níž se často mluví jako o „věčné“ a „nesmrtelné“, což odráží jak témata celé desky, tak i nelehkou cestu skupiny ke zrodu nového alba.


Ale zpět k albu. Přestože mají HDC jen jednu kytaru, jejich zvuk je řádně syrový a groovy. Apropos, kytarové kreace Eddieho Brnabica jsou neuvěřitelné, kytara hraje na albu první housle. Ale ani zpěvaččina basa není marná a s Eddiem tvoří skvělý tandem. V neposlední řadě mě baví i decentní „šamanské“ bicí Harryho Silverse, které umí vyvolat transcendentní pocity. O kvalitách HDC svědčí i fakt, že album vyšlo pod hlavičkou labelu Heavy Psych Sounds Records, který se specializuje především na stoner, retro a vintage rock a jejich fúze. Pod jejich hlavičkou letos vyšlo nové album proto-doomových legend Pentagram, jejichž ozvěny jsou na Helichrysum slyšet, zejména ve skladbě Red Giant.


Aby bylo jasno. Stoner není můj šálek kávy. I když mívám občas „retro psycho náladu“, nikdy jsem nedokázal doposlouchat celé stoner album. HDC však prolomili ledy a já si spokojeně podupávám nohou při x-tém poslechu jejich aktuálního alba. Na druhou stranu materiál na Helichrysum není zrovna ortodoxní stoner. Je to svérázný mix psychedelie a těžkého rock'n'rollu. Ve skladbách tohoto „hipisáckého kultu smrti“ je slyšet Frank Zappa, Black Sabbath, starší Mastodon i Kyuss. Pro někoho je to málo, pro jiného zase moc. Pro mě je to tak akorát.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 2.4.25 16:17odpovědět

Taky jsem obecně vůči stoneru lehce rezervovanej, ale tohle je fakt pecka. Ani nevim proč to pro mě tak vybočuje, ale určitě v tom bude mít prsty ten Lauřin vokál, který trochu vykračuje od obvyklého žánrového standardu chrchlavejch strejců. I to hraní na retro jim u mě prochází. Kdybych nebyl v práci, dropnu acid a du někam nahej s květinama ve vlasech opíchat kozla.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky