Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nejprve si osvěžte formu psaní a základní pojmy, které uváděl kolega Victimer ve své recenzi na první album Hissing. Já jen volně navážu svým pohledem na album druhé. Ale pro pořádek si zrekapitulujme pár důležitých slovíček, která vám dopomohou k rozklíčování obsahu tohoto materiálu: hnus, tlení, patvar, Profound Lore, nihilismus, disharmonie.

Jak vlastně pokračovat v odkazu a přitom se neopakovat? Pojďmě proto k věci. Ostatně Hissing na albu Hypervirulence Architecture jdou rovněž k jádru zcela bez obalu. Jdou na to totiž s nožem. Nabízí se, že by taková sečná věcička měla být ostrá, ale já se obávám, že jde o rezatý, věkem ošlehaný nástroj, jehož používání způsobuje bolest i jeho držiteli. Trochu masochistická záležitost. Jak si však jinak vysvětlit, že si autoři hudby pamatují průběh skladby? Tu směs zvratů, prudkých změn otáček, kurzu i nálad není snadné vstřebat. Občas, ale opravdu jen občas a velice zlehka si vzpomenu na správnou vyšinutost Ephel Duath, ale to spíše kvůli podivné práci s náladou a ubližování posluchači, který se v tom cirkuse ocitl a nyní má pocit, že je toho na něj nějak moc a že se teda asi spletl a rád by vycouval ven, že i to vstupný nepotřebuje vrátit, však v pohodě, hlavně klid. Jenže tahle bestie kouše, a to zcela nečekaně bez varovných signálů. Někdy zase vrní jak nevinná domácí šelma, ale vy stejně víte, že ta schizofrenní maniakálnost dříve nebo později vycení raťafáky.

Masivní lomoz náležitě zčernalého death metalu rovněž nechá vzpomenout na hlubinné umění Abyssal nebo řinčení neurvalých Chaos Echoes. To vše se zde zrcadlí natolik jasně, že přijímání podobojí (blacku i deathu) je jediným možným východiskem. Bez jizev to však nejde. Občas máte totiž dojem, že autoři upadli do zvláštního transu, ve kterém ztratili nit původního záměru skladby a místo toho jen zuřivě (nebo i klidněji) improvizují, ale to takovým stylem, že tu jejich vnitřní telepatii jen a jen obdivujete. Příkladně desetiminutovka Operant Extinction. Tam je to zmítání se v poryvech různorodých větrů asi nejkřiklavější. Ačkoliv po zbytek nahrávky jde skvadra nástrojů jasně za svým cílem (nikoliv přímočaře, ale s citelnou úctou k labyrintu včetně slepých odboček), máte na konec dojem, že nevíte, co tím vším chtěl básník říci.

Devastace představ a poničení hladkého poslechu je příjemná daň za tu silnější půl hodinu exkurze do nejasných vizí uměleckých cílů. Občas jste totiž zataženi do prostor opuštěných fabrik, kde odkapává kolomaz a struska a sajrajt vzlíná po stropě až nad vaši hlavu. No však se podívejte jen na obal té desky. Co pak tohle je normální? A než vás z té abstrakce trefí šlak nebo stihne syndrom nablblého úsměvu, projedete si s chutí celou tu masokombinátní podívanou ještě jednou. Je to jako kdyby Karlík vyhrál poukázku na jatka, a ne do továrny na laskominy.

Nebudu ty pocity už dál rozvádět. Musíte si vystačit s málem. Snad postačí vědomí, že jde o neotesaný black death metal s inklinací k ničení představ o harmonii, symbióze a hezkém světě. Už jen ten vokál tahající zvuky z nezměrných hlubin astrálního těla je snad dostatečně výmluvným faktorem a ukazatelem faktu, že tahle kapela v metalshopu fakt nenakupuje a pozvánky na „metalfesty“ škube zubama, až z toho krvácejí dásně. Takže bacha na paradontózu. Chcete-li si domů pustit nezvladatelnou bestii, tak Hissing bude určitě správná volba.