Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po zjištění, že řady Hour of Penance opustil výborný bubeník Davide Billia, jsem s obavami vyhlížel, kdo tohoto démona nahradí. Jeho nástupcem se stal další z řady šílených drtičů blán a ničitelů paliček, Giacomo Torti, jehož schopnosti můžete koštnout mimo jiné třeba v Bloodtruth. Ale až v bandě diktátora Giulia Moschiniho Hour of Penance předvádí, zač je toho loket.

Hour of Penance jsou po pěti letech odmlky zpět s nástupcem kladně přijímané nahrávky Misotheism. Devotion v podstatě navazuje na styl předchůdkyně, jen jde mnohem dál v extrému a náladotvorné surovosti. Schopnosti zmíněného bubeníka dovolují Hour of Penance opět znít technicky vymazleně a řádně surově. Jak se říká – neserou se s tím!

Jestliže jsem Hour of Penance vzal s Misotheism na milost, Devotion mě baví. Baví je slabé slovo. Deska si mě dává. Kapela zůstává věrná modernímu pojetí death metalu. Vrací do hry výraz brutal a dává valem umělému zvuku některých starších počinů bandu. Devotion samozřejmě na nějakou zvukovou dynamiku, analog a podobně zvysoka kašle. Produkce desky vám urve hlavu. Bude vás bolet.

Stopáž Devotion přesahuje půl hodinku jen o fous a moc ji to tak sluší. Album otevírá tortura Devotion for Tyranny začíná intrem, sbory a neklidnými samply, bez pardonu běsnícím attackem rozehrává surovou hru. V songu se vystřídá moderní brutalita s old schoolovými vstupy a zbustrovanou basou. Groove mašinérie v druhé polovině láká k pořádnému máchání hlavou. Ano! Navazující Parasitic Chain of Command ukazuje, že Devotion bude zuřivou legrací. Kytary střídají tremola, kila s občasnými sólovými výlevy. S těmi se ovšem šetří. V podvědomí vnímáte nasamplovanou symfonii, aniž by hrála hlavní roli. Nedá se říct, že je skladba rychlá či houpavá. Tak i tak. Zbytek skladeb pokračuje v nastaveném scénáři. Netřeba čekat progres ani epické plochy. Na druhou stranu oproti nahrávkám předchozí dekády jsou opět Hour of Penance rafinovanější a nasranější. A také svébytnější. Zajímavé je ovšem srovnání s mladší krví – Hideous Divinity, kteří jdou opačnou cestou než starší kámoši Hour of Penance. Napadlo mě, zda Hideous Divinity nevyprovokovali své kolegy k důkazům stálé mladistvosti a elánu. Devotion má totiž podobný zápal, jaké měly nahrávky HoP v dobách jejich největší slávy.

Netroufám si porovnávat Devotion třeba s The Vile Conception, nicméně novinka představuje italské hrdlořezy v sakra dobré formě. Skladby jako Severance nebo úvodní titulka mohou klidně patřit do zlatého fondu Hour of Penance a možná i moderního brutal deathového panteonu.