Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hour of Penance - Devotion

Hour of PenanceDevotion

Garmfrost17.4.2024
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Devotion představuje Hour of Penance v sakra dobré formě.

Po zjištění, že řady Hour of Penance opustil výborný bubeník Davide Billia, jsem s obavami vyhlížel, kdo tohoto démona nahradí. Jeho nástupcem se stal další z řady šílených drtičů blán a ničitelů paliček, Giacomo Torti, jehož schopnosti můžete koštnout mimo jiné třeba v Bloodtruth. Ale až v bandě diktátora Giulia Moschiniho Hour of Penance předvádí, zač je toho loket.

 

Hour of Penance jsou po pěti letech odmlky zpět s nástupcem kladně přijímané nahrávky Misotheism. Devotion v podstatě navazuje na styl předchůdkyně, jen jde mnohem dál v extrému a náladotvorné surovosti. Schopnosti zmíněného bubeníka dovolují Hour of Penance opět znít technicky vymazleně a řádně surově. Jak se říká – neserou se s tím!

 

hop

 

Jestliže jsem Hour of Penance vzal s Misotheism na milost, Devotion mě baví. Baví je slabé slovo. Deska si mě dává. Kapela zůstává věrná modernímu pojetí death metalu. Vrací do hry výraz brutal a dává valem umělému zvuku některých starších počinů bandu. Devotion samozřejmě na nějakou zvukovou dynamiku, analog a podobně zvysoka kašle. Produkce desky vám urve hlavu. Bude vás bolet.

 

Stopáž Devotion přesahuje půl hodinku jen o fous a moc ji to tak sluší. Album otevírá tortura Devotion for Tyranny začíná intrem, sbory a neklidnými samply, bez pardonu běsnícím attackem rozehrává surovou hru. V songu se vystřídá moderní brutalita s old schoolovými vstupy a zbustrovanou basou. Groove mašinérie v druhé polovině láká k pořádnému máchání hlavou. Ano! Navazující Parasitic Chain of Command ukazuje, že Devotion bude zuřivou legrací. Kytary střídají tremola, kila s občasnými sólovými výlevy. S těmi se ovšem šetří. V podvědomí vnímáte nasamplovanou symfonii, aniž by hrála hlavní roli. Nedá se říct, že je skladba rychlá či houpavá. Tak i tak. Zbytek skladeb pokračuje v nastaveném scénáři. Netřeba čekat progres ani epické plochy. Na druhou stranu oproti nahrávkám předchozí dekády jsou opět Hour of Penance rafinovanější a nasranější. A také svébytnější. Zajímavé je ovšem srovnání s mladší krví – Hideous Divinity, kteří jdou opačnou cestou než starší kámoši Hour of Penance. Napadlo mě, zda Hideous Divinity nevyprovokovali své kolegy k důkazům stálé mladistvosti a elánu. Devotion má totiž podobný zápal, jaké měly nahrávky HoP v dobách jejich největší slávy.

 

 

Netroufám si porovnávat Devotion třeba s The Vile Conception, nicméně novinka představuje italské hrdlořezy v sakra dobré formě. Skladby jako Severance nebo úvodní titulka mohou klidně patřit do zlatého fondu Hour of Penance a možná i moderního brutal deathového panteonu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky