Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
How to Destroy Angels - Welcome Oblivion

How to Destroy AngelsWelcome Oblivion

Ruadek16.7.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Ipod + Koss Porta Pro / Genius SW - v 2.1 1250 / Panasonic minisystem SA MP-15
VERDIKT: Zní to jako soundtrack z prosklené kavárny v nákupním centru. Nijak neruší, tváří se inteligentně, nevtíravě, hlavně aby na sebe nestrhával příliš pozornosti.

Různými cestami se ubírá směr Trenta Reznora. How to Destroy Angels je jeho další spoluprací se zajímavými lidmi na víceméně čistě elektronicky orientované hudbě, kterou můžeme nazvat post-industrialem stejně jako čirým zvukovým experimentem. Toto hudební seskupení tvoří lidé, jejichž jména vám možná nic moc neřeknou, ale když se zaměřím na jejich hudební kariéru, leckdo podstatně zbystří. Pojďme si je pro začátek projít, ať víte, kdo za tímto albem stojí.

 

Hlavním jménem je tu Trent Reznor, na jehož schopnostech a jménu tento projekt stojí. První zmíněné budí velká očekávání a druhé, tedy jméno, takové desky prodává (bez ohledu na jejich kvalitu). Jménem druhým je Reznorova manželka, Mariqueen Maandig. Rovnice je vcelku jasná: slavný hudebník + průměrná zpěvačka se rovná velká příležitost pro dámu a mnoho práce hudebníka. Mám vcelku jasný pocit, že bez Reznora by Mariqueen maximálně občasně hostovala v psychedelii West Indian Girl, případně by se nechávala nadále fotit pro Playboy. Jménem číslo tři je Atticus Ross, jehož spolupráce se s Reznorem pojí především v posledních letech. Dělali spolu na čtyřech plackách Nine Inch Nails, podkreslili svými soundtracky dva Fincherovy filmy. Atticus navíc funguje i jako samostatný producent a pod jeho dohledem vznikla třeba pátá deska progresivních Coheed and Cambria. Jménem posledním je vizuální ikona, která se podepisuje i na deskách NIN, Rob Sheridan. Jaký z toho máte pocit? Já celkem jasný. Reznorova choť si přála zazpívat si a tak si zazpívala. A koukalo z toho už dopředu poměrně dost peněz. Myslíte si, že se to povedlo? Tak si o tom něco povíme.

 

 

Nezní Vám to tak trochu jako poslední desky Nine Inch Nails? Ale ano, vždyť za tím stojí stále ten samý pán. Album je založeno na rytmech – jak čistě elektronických, tak i zahraných naživo a rozkouskovaných v postprodukci. Je to trochu analogová žranice, plná jaderných vln a do sebe bušícího echa. Má to atmosféru, produkce je poměrně slušně vymazlená, kytarové linky ve známých odstínech. A je to strašná nuda. Deska prošumí hlavou a nezanechá nic. Naprosto nic. Říkám to nerad ale Reznor jako by zde použil spoustu hlukového odpadu, který mu zbyl z jeho domovské kapely NIN. Velkou řadu rytmů, rotující chorály, smyčky orchestrálních linek. Je to chladné, svým způsobem nevýrazné, ačkoli promyšlené a v některých pasážích chvilkově fungující (Strings and attractors). Vadí mi mnoho věcí, které mi na minilabech, které této desce předcházely, nevadily. V jejich případě prostě proto, že neměly stopáž alba a nebylo na nich tolik vaty.

 

Kritizovat jinak stále nadprůměrnou práci Reznora mi není ani za mák příjemné, ale nenadělám s tím nic. Narovinu přiznám, že k jeho tvůrčím vrcholům pro mě stále patří první dvě desky NIN a ve své době příjemný přerod v industriálně-rockovou kapelu. Nesouhlasím s tím, že by tento pán už neměl s čím přijít. Jeho zvukové experimenty jdou ruku v ruce s dobou, troufám si tvrdit, že tu dobu často i předbíhají. Na How to Destroy Angels se sešel slabý materiál, jaký není podpořen ani výraznějším zpěvem, žádným větším charismatem, prostě ničím. Zní to jako soundtrack z prosklené kavárny v nákupním centru. Nijak neruší, tváří se inteligentně, nevtíravě, hlavně aby na sebe nestrhával příliš pozornosti.

 

Ačkoli si tato banda po světě už vyšlapala status poměrně neochvějný, já v tom vidím pouze spolupráci třech významných lidí (dámu nepočítám). Ti vypustili desku složenou v kvalitním studiu, narvali do ní spoustu prachů, podpořili ji svými jmény a pustili ji do světa. Nerad bych mluvil o tom, že je to pouze produkt na zakázku, ale ten pocit se tomu trochu blíží. Ačkoli stále jsem fanoušek NIN, nezbaštím i s navijákem všechno, co leader industriální ikony vypustí ze své ložnice.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Michal Z / 27.5.14 5:29

Chrome Division mají u mě problém, vím, co chtějí zahrát už několik taktů dopředu, ale to je ve stylu který produkují běžná věc. To co chtějí říct, jiní už řekli už dávno a kvalifikovaněji především za oceánem. Pokoušejí se o podobnou tvorbu jako třeba současní Adrenaline Mob, ale s barvitostí a rozmanitostí jsou na tom lépe zde recenzovaní Chrome Division. Na druhou stranu jim z hudby netryská energie tak samozřejmě a skladby mě nedokáží svým pro mě utlumeným drajvem rozpohybovat nad rámec normálu. Víc šťávy a ještě více se uvolnit, pak budou, Chrome Division směřovat k jádru hraného stylu. Chápu, že do toho chtějí vložit určité emoce a groove, ale tentokrát z toho necítím ani chuť ze hry. Odkroutit si šichtu a jít si dál po svém. Jižanství potažmo motorkářskou kapelu neslyším, spíše si potřebují ulevit od klád, které musejí tahat v domovských souborech. Světlé momentky se mi s Chrome Division ustalují, když se stoner rockuje v pomalejších zatěžkaných skladbách, které nemají jen povrchní cíle. Při poslechu celku putuji známou cestou, kde znám téměř všechny kameny u krajnice nazpaměť i z odvrácené strany. Další z dobrých desek, které z patrnosti brzy navždy vypadnou a ani si toho nevšimnu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky