Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pojmenovat svou kapelu tímto ohavným způsobem se může na první pohled zdát jako extravagantní a v důsledku dost podivný nápad, na stranu druhou tu máme předobraz třeba u svého času velmi populárních Emerson, Lake & Palmer, takže řečeno s klasikem nihil novi sub sole. Výhodu to má minimálně v tom, že má člověk hned jasno, kdo v kapele hraje, což v našem případě představuje bubeníka a klávesáka Honzu Hrivňáka, kytaristu Lukáše Bouška a baskytaristu Ladislava Janouška. Pravděpodobně už jen výčtem těch jmen je mnohým jasné, že před sebou nemáme žádné nováčky scény, ale ostřílené muzikanty z poslední doby známé především z Povodí Ohře, z dřívějších jmen pak nelze nezmínit Esgmeq, Esazlesa nebo třeba Esoasisi.

Důvodem pro vznik nového hudebního tělesa byly prý covidové časy a nutný ventil v podobě hraní ve zkušebně, z čehož se nejprve zrodilo cosi jako soundtrack ke groteskám Bustera Keatona, až to nakonec vyústilo v desku Playhouse, která k nám dorazila do redakce. Ke cti kapely musíme napsat, že k recenzi dorazila regulérně gramodeska, což se nestává moc často, byť ta gramodeska je co do zpracování poměrně jednoduchá a vlastně naprosto základní. Jednoduchý obal je opatřen titulním obrázkem, který si (věřím tomu) nějaké fanoušky najde, na zadní straně je nějaké základní info a vlastní černý vinyl je pouze v papírovém sáčku. Nic víc, ozdoby žádné, a to celé dohromady ve vlastním vydání kapely.

Hudebně jde o rock poměrně svérázné podstaty, do kterého mi chvíli trvalo, než jsem se zaposlouchal. Zcela popravdě jsem se první poslechy nemohl vymanit z pocitu přechytralého čehosi divného, a teprve až mi došlo, že jde o takovou barevnou a celkem pestrou hudební koláž, ze které je cítit především autorská svoboda a uvolněnost, mi to celé začalo dávat trochu smysl. Překážkou číslo jedna, která je dle mého názoru poměrně zásadní a pro celkové vyznění desky klíčová, je absence solidního zpěváka. Zpěv na Playhouse je ve studiu záměrně zkreslený a mám takové podezření, že kromě umělecké licence je v tom i to, že nikdo z trojice není kovaný vokalista a že je to svým způsobem maskování tohoto faktu. Byť se ve své podstatě nejedná o úplně radio-friendly rock, jsem přesvědčen o tom, že takhle písničkově postavená deska by si odpovídající hlas zasloužila.

Druhou překážkou je pak zásadní absence hitů, které by se (opět) k hudební produkci tohoto typu docela hodily. Ve své podstatě jde až na pár výjimek o klasické písničky, v nichž je občas něco jako refrén vytvořen tím, že do toho všichni jen o něco víc třískají (Kicked of Somewhere, Crime Crushing Criminologist) a vzniká tak spíš dojem jakéhosi zmatku než skladatelského vrcholu té které písně. A přitom ten potenciál je velký, protože – a to jsem ještě nezmínil – deska je žánrově pestrá a pokud mi něco / někoho připomíná, tak svým občasným funky nádechem (titulní Playhouse) některé věci od Red Hot Chili Peppers. Třeba, vzdáleně. Ve skladbě How to Be a Detective zase svým bluesovým feelingem domácí -123 minut. V aranžích vyniká kytara a její efekty, v mixu baskytara a v kontextu desky jednak instrumentálka Dress the Monkey s výraznými syntezátory a pak Hearts And Pearls s klávesovým úvodem a následným nástupem, který se fakt povedl. Celkově album působí velmi živelně, místy až rozverně a je z něj cítit lehkost a pohoda.

Na samostatný odstavec by potom byl komentář ke zvuku desky, který ... který je z mého pohledu poznat až moc jasně. Bohužel. Už jsem to někde psal, ale Amákův zvuk z Golden Hive nemám rád a Playhouse tento fakt jen potvrzuje. Je na můj vkus hodně přebuzený (i když nikoliv tak roztrhaný, jak bývalo zvykem dříve), nabasovaný (vytažený kopák) a agresivní (akustická kytara), byť asi chápu, že tahle forma zvukového masochismu mnoha lidem vyhovuje a v autě to nevadí. Za mě je opravdu hodně slyšet to, jak je zvuk udělaný a nepřirozený - je jak ženská po deseti plastických operacích, která stále nemá dost. Poměrně dobře je do sterea rozhozená kytara, byť je to samozřejmě studiový podvod, tak to nahrávce vytváří docela příjemný prostor. Naproti tomu třeba syntezátory v Dress the Monkey jsou přesně příkladem toho, jak to zní, když se to přežene. Zcela samostatně si pak stojí skladba Sherlock Jr., která nevím proč je prostorově stísněná a zúžená, zní jako divné mono a oproti ostatním věcem na desce zní hodně divně. Celkově z mého posluchačského pohledu tomuhle zvukovému přístupu chybí autenticita, je na něm moc znát, jak moc je udělaný a vyrobený. A to není moje krevní skupina.