Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hspdn  - Heyday

Hspdn Heyday's ruin (EP)

Victimer7.6.2025
Zdroj: flac / promo od autora
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Krátký náhled do čarovných atmosfér, které dobře známe.

Nejen industriálně metalovým projektem 0N0 je Twisted živ, teď k jeho aktivitám přibylo nové jméno Hspdn. O poznání volnější, atmosféričtější a vůbec přístupnější kus muziky. Stále nic veselého, s vráskami osobních starostí na duši, ale hudebně snovější a zpěvnější autorova zpověď. Tohle čtyřskladbové EP je jakýmsi startem, seznámením, kudy se mohou odebírat další kroky projektu, a tak ho také berme. Nebo taky jako pokus být blíž svým osobním oblíbencům, protože s originalitou se v případě Hspdn zatím příliš nepotkáme.


Heyday´s ruin je doom rocková melancholie, post industriální vazbení a velká blízkost Jesu a Type O Negative. Obě tyto kapely se do první tvorby Hspdn otiskly hodně silně. Náladově i vokálně. Ta podobnost je od prvního poslechu docela markantní, ale nevnímám to jako problém. Bezduchá kopírka to není, jako spíš autorova chuť vydat se právě tímto směrem. Až na dotek těmto (dnes už) kultům atmosférické muziky. A tak by to měli chápat i další, kteří se s první prací Hspdn potkají. Připomenout si, co mám rád a zkusit si sám hrát na podobném hřišti. Nic víc, nic míň. Hspdn si tu možnost vyloženě užívá.

 


I když je to hudba neveselá, z Heyday´s ruin jde pohoda a klid. Všechny jizvy a neduhy jsou umývány zasněnou vizí jdoucí dál, mimo běžné chvíle. Jde o to si užít harmonie. Hudební bezstarostnost prorostlou zelení a sluncem, i když jsou na duši stíny. Je zajímavé poslouchat, jak se ty známé i méně známé linky mísí v jeden prostorový obraz. Nikam se nespěchá, někde v dálce je vidět duha a blato na cestách je těžké a lepivé. Twisted si hezky pohrál s vokály, prvotina Hspdn je jich plná. Jsou pojaty stejně atmosféricky a prosněně, jako hudba samotná.


Jako první krok rozhodně zajímavý úkaz. Krotí v sobě chuť se utápět v melodiích a nechává je odstát v mlze. Stejně jako svou živost. Ta je schoulená a pořád napůl v obklopení strojové temnoty. Skladby mají daný rámec, ale svou ryze klávesovou povahou se trochu vymyká poslední unrest. Náladově se ale nic nemění. Máte rádi trochu atmosférické beznaděje a stýská se vám po výše zmíněných kapelách? Je tady dobrá příležitost zahnat jednou nahrávkou oboje. A já si počkám, kam se tohle všechno pohne v budoucnu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Sollozzo / 21.5.21 8:56

TFB dávám neustále šanci, ale nemohu si pomoct, tentokrát již Wilson pohnul azymutem moc doleva. Myslím, že vývoj mezi deskami SW vždy byl...i To the Bone se neuhnulo z Wilsoního standardu tak radikálně. Zmíněná Floydí epičnost mi je rozhodně bližší než Prince říznutý s Depešákama na TFB. Namlsán předchozími alby, od nové desky SW očekávám kopici emocí (aspoň 2 zimomriavky na album) anebo mistrovské (ale nemasturbanstké) výkony muzikantů (musí se dostavit pocit vlastní hudební méněcennosti :-) ). To mi na TFB chybí. Vím, ta sterilnost a chlad sedí do zamýšleného konceptu. Svým způsobem je to geniální, ale hudba má emoce vzbuzovat, ne je zakrývat (snad až s vyjímkou závěčné Count of Unease). Jinak opět zvukově naprosto vyjímečná deska a perfektní art work / koncept. Jsem zvědav, jak desku předvede SW naživo. Věřím, že to bude opět skvělý zážitek, ale stejně budu čekat, až budu doufat, že po zdrcující čtvrthodince s Ancestral přinese technik na podium stoličku a na plátně se objeví černé peří.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky