Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hspdn  - Heyday

Hspdn Heyday's ruin (EP)

Victimer7.6.2025
Zdroj: flac / promo od autora
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Krátký náhled do čarovných atmosfér, které dobře známe.

Nejen industriálně metalovým projektem 0N0 je Twisted živ, teď k jeho aktivitám přibylo nové jméno Hspdn. O poznání volnější, atmosféričtější a vůbec přístupnější kus muziky. Stále nic veselého, s vráskami osobních starostí na duši, ale hudebně snovější a zpěvnější autorova zpověď. Tohle čtyřskladbové EP je jakýmsi startem, seznámením, kudy se mohou odebírat další kroky projektu, a tak ho také berme. Nebo taky jako pokus být blíž svým osobním oblíbencům, protože s originalitou se v případě Hspdn zatím příliš nepotkáme.


Heyday´s ruin je doom rocková melancholie, post industriální vazbení a velká blízkost Jesu a Type O Negative. Obě tyto kapely se do první tvorby Hspdn otiskly hodně silně. Náladově i vokálně. Ta podobnost je od prvního poslechu docela markantní, ale nevnímám to jako problém. Bezduchá kopírka to není, jako spíš autorova chuť vydat se právě tímto směrem. Až na dotek těmto (dnes už) kultům atmosférické muziky. A tak by to měli chápat i další, kteří se s první prací Hspdn potkají. Připomenout si, co mám rád a zkusit si sám hrát na podobném hřišti. Nic víc, nic míň. Hspdn si tu možnost vyloženě užívá.

 


I když je to hudba neveselá, z Heyday´s ruin jde pohoda a klid. Všechny jizvy a neduhy jsou umývány zasněnou vizí jdoucí dál, mimo běžné chvíle. Jde o to si užít harmonie. Hudební bezstarostnost prorostlou zelení a sluncem, i když jsou na duši stíny. Je zajímavé poslouchat, jak se ty známé i méně známé linky mísí v jeden prostorový obraz. Nikam se nespěchá, někde v dálce je vidět duha a blato na cestách je těžké a lepivé. Twisted si hezky pohrál s vokály, prvotina Hspdn je jich plná. Jsou pojaty stejně atmosféricky a prosněně, jako hudba samotná.


Jako první krok rozhodně zajímavý úkaz. Krotí v sobě chuť se utápět v melodiích a nechává je odstát v mlze. Stejně jako svou živost. Ta je schoulená a pořád napůl v obklopení strojové temnoty. Skladby mají daný rámec, ale svou ryze klávesovou povahou se trochu vymyká poslední unrest. Náladově se ale nic nemění. Máte rádi trochu atmosférické beznaděje a stýská se vám po výše zmíněných kapelách? Je tady dobrá příležitost zahnat jednou nahrávkou oboje. A já si počkám, kam se tohle všechno pohne v budoucnu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky