Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už když jsem dával dohromady recenzi na předešlé album The Whitecrow, v podvědomí jsem tušil ba i cítil, že musí přijít protiváha. A tak se v roce 2020 na pažbě Hypnos objevil nový zářez – The Blackcrow. Nejde však o protipól v pravém slova smyslu, ani o nějaký cílený kontrast. Je to prakticky doplnění, rozšíření a taková druhá strana mince předešlé desky. To, že po bílé musí přijít automaticky černá, je už nějak zažité pravidlo a může se nám líbit.

Vesměs však platí velice podobné, neřku-li stejné názory, které jsem předložil v minulém povídání. Tentokrát bych se možná lépe zaměřil na odlišnosti, protože se obávám, že i tak se nevyhnu jistému opakování. Ale co na tom sejde.

Začněme zvukem desky, který mě osobně praštil do uší nejvíc, protože jsem si alba (bílé a černé) dával bezprostředně po sobě. Proto zůstala hlasitost velkého otáčecího knoflíku tam, kde byla, ovšem chvíli po nástupu The Blackcrow musela být jeho poloha snížena. Takže ano, novinka víc křičí. Bruno v Pařátu uvedl, že zvuk od Standy Valáška je skvělý a že třeba bicí kopou jako kůň. Určitě mu musím dát za pravdu, že deska kope. Ale každý ono kopnutí vnímáme jinak. Někdo si lebedí blahem nad sílou, jiný (jako já) točí volume kroutítkem dolů, protože mu to kope až moc. Pro úplnost můžu říct, že The Whitecrow byla sice také dělaná napůl v ČR, ale finální mix se dělal venku. Tím však nechci automaticky tvrdit, že zvuk mimo hranice je lepší. Není. A myslím, že článků na toto téma je na Echoes dost. Nakonec se stejně všichni najdeme v názoru, že to vnímáme každý po svém.

Titul alba The Blackcrow a příslušnost především k death metalu lehce nabízí asociaci, že bude nahrávka více zašpiněna černým kovem. Podobnou úvahu jsem už vedl posledně. Jistá dávka zlověstného a nihilistického žánru se promořila i tentokrát, ovšem stále nejde o výsledek, který bych označil jako black. Takže zasejc ten šikovný dark, kde cítím vliv Behemoth jakožto stěžejní přívlastek. A když už jsem zmínil tuhle polskou krev, nedá mi to, abych neuvedl, že i Bruno se o ní v rozhovorech zmiňuje. Ne že by se jimi vyloženě inspiroval a cíleně otiskoval jejich vliv ve vlastní tvorbu, ale přiznání, že kapelu sleduje, vnímám jako důkaz toho, že se nejspíš podprahově jejich závan tu a tam opře i do vyznění Hypnos. To tak zkrátka je, aniž by si to člověk uvědomoval. Současnou terminologií můžeme hovořit o nákaze, která byť nechtěně určitým způsobem zasahuje a dává najevo svou přítomnost.

Snadno se můžeme rozhovořit o tom, kterak je deska agresivnější. Respektive její první polovina je vskutku silnou jízdou, která opravdu kope. Pokud bychom zapátrali důsledněji v konceptu, můžeme povrchně vydedukovat, že přeci jde o tu černou, zlou stránku věci. Ostatně (jak jsem pochopil z rozhovorů a bookletu) Blackcrow přichází tam, kde už pole působnosti Whitecrow nestačí a nemá patřičného výsledku. Není to protipól a je to doslovně alter ego. Zkrátka přísnější forma stávající myšlenky, něco jako když Masaryk řekl, že demokracie je nejvyšší forma disciplíny. Ale politiku nechme být, ačkoliv nám to doktor Vrána v určitých podobách dává na odiv. Takže témata, kterých se The Blackcrow dotýká, opět nejsou nijak veselá, ale namísto řešení po dobrém je občas nutné dojít k jasnému trestu. K čemu napomenutí, když víme, že delikvent udělá ten samý prohřešek za pár dní znovu? Tohle mi vždycky připomene starodávný kreslený vtip z časopisu Trnky-Brnky, kde jistý autor Petr Chytil namaloval jedno okénko se smějícím se chlapem a máchající rukou třímající váleček na těsto, pod kterým bylo napsáno „nekomprimované kecy“ a v druhém okénku bylo čistě komiksové „řach“ s podtitulem „mp3“.  Možná, že nerozumíte myšlenkovým pochodům, ale dejte si dva panáky hruškovice a dva třešňovice a přečtěte si jeden výtisk Trnky-Brnky z devadesátých a raně mileniálních let. Všechno už se dneska vnímá zcela jinak…

Možná že nabýváte svízelného dojmu, že ta nová deska Hypnos je zas to samé, co minule a jak jsem pochytil, tak The Whitecrow mělo přijetí vcelku vlažné. Přiznávám, že to vnímám stejně, ačkoliv je mi The Blackcrow o něco sympatičtější. Zejména kvůli tomu, že na spoustu věcí nečeká a jde rovnou na věc. Hned několik skladeb má perfektně útočnou náladu, jak se na death metal made in Hypnos sluší a patří. Na druhou stranu tu máme zase volnější prvky a pomalejší pasáže (i celé skladby), které více rozehrávají akt atmosféry a závažnost textů staví zase do jiné roviny. Právě v takových momentech si nejvíce upomínám na Behemoth a podobné. No, přiznám se, že se to ve mně pořád trochu mele.

Zajímavostí CD (digipakové) verze je bonus In Blood We Trust, což je znovu nahraná stará vypalovačka. Jako kontrast k předešlým skladbám působí víc než výmluvně a možná i nechtěně vyvolá pocit, že ten skvělý Hypnos tu svou největší sílu měl ve starších deskách. Ale to je léty prověřený faktor, kterého může dosáhnout i bílá nebo černá vrána. Na to je stále brzy.

Co se mi určitě líbí, je sjednocení bookletu předešlého alba s novým. Opět zde máme české i anglické texty. Opět se objevuje doplňující citát vystihující charakter tématu skladby a opět se připojuje autorský komentář osvětlující hloubku písně. Tohle je naprosto perfektní prvek, který skvěle napomáhá nejen k pochopení, ale i celkovému způsobu vnímání a přístupu k dané nahrávce. Leckdy to pomůže nahlédnout na song jinou optikou, než jen jako na „soubor českých deathmetalových písniček“.