Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Fakt, že letošní Metal Madness pokořil magické číslo deset, vnášel do hlav chtivých fans nejednu představu o famózním jubilejním průběhu. Na druhou stranu, proč stále slavit kdejaké mety a výsledky, když prostě jen stačí si užít tento ročník jako jakýkoliv jiný. Nutné je si asi rovnou předem přiznat, že vyloženě velké jméno letos festival nepřinesl a důvodů je k tomu dostatek. Třeba já to vidím tak, že po době covidové se (nejen) na ČR snesla smršť odkládaných koncertů a festivalů a všechno se to třpytilo úžasnými jmény, že jsem z toho byl regulérně víc otrávenej, než z toho, že se nic neděje. Nelze být všude, obzvláště když máte doma malé děti. Záměr přinést na sušické podium slovutné jméno, které by alespoň trochu vonělo exkluzivitou bylo těžkým úkolem. Nehledě na to, že se pořadatelé musí o interprety prát s dalšími festivaly, které se v létě vprostřed Evropy konají. Jen u nás jich je poměrně dost a prakticky každý dokáže nabídnout nějaké zajímavé lákadlo. Metal Madness měl letos tu smůlu, že řada kýžených kapel byla již zabookována jinam, či na tourné jinde a tak podobně. Přesto byla aktuální soupiska, řekl bych, důstojná a dokázala přinést velice solidní náplň posledního srpnového víkendu.

Jak jsem již naznačil, nemusí se pořád jen padat v kolena úžasem a klanět se už jen slibovanému logu na plakátě, ale postačí i pouhé uvědomění si, že třeba zrovna tenhle festival je prostoupen úžasnou atmosférou a vedle té hudební náplně nabízí i celou řadu báječných a příjemných doplňků. Ruku v ruce s hudební produkcí jde i zvuk, který byl letos výtečný (jako obvykle) a skvěle čitelný. Respektive jsem nepostřehl nějakou obzvláště hlubokou ránu, kterou by jakákoliv z kapel dostala. Nabídka občerstvení je tu skvělá a možnost k sezení pod přístřeškem byla rovněž dobře pohlídána. Já poslední roky však trávím poblíž stánku Magick Disk Musick, kde funguji jako občasný support prodejce a dostávám za to možnost uskladnění svých svršků a v době deště i přístřeší, čímž musím velice poděkovat Berrymu za tuto možnost. Téma počasí budeme průběžně otvírat během následujících řádků, čímž se konečně dostávám ke konkrétnímu průběhu celé akce.

Páteční program byl tentokrát opět pozměněn a na místo dřívějšího soutěžního elementu šlo o regulérní festivalový den s trojicí kapel, které už však budí zájem a zaručeně i respekt. Jmenovitě: F.O.B., Lahar a Hypnos. Poreferovat o jejich vystoupení však nedokážu, jelikož souhrou mnoha vlivů byla moje páteční účast vyhodnocena jako nemožná.

V sobotu v jednu hodinu odpoledne se spustilo metalové běsnění na plný gule a do teplého poobědového času vyřvávala svá poselství mladá krev Death on Arrival. Konjukce death a thrash metalu v sobě skrývala mladistvé nadšení a odkazy k nedotknutelným ikonám tu a tam laškovně pomrkly. Zejména z vokálu jsem cítil Gorefestí křik. Celý areál se však zcela evidentně probouzel a nutno říct, že takto líné publikum (což platí i pro mě pochopitelně) jsem dlouho u první festivalové kapely (nejen) na Metal Madness neviděl, a to prosím bylo krásně slunečno, místy oblačno a tělo vystavené paprskům dokázalo vyprodukovat nejednu krůpěj potu.

čas: Death on Arrival // slunečno, oblačno, řídko

Otěže převzala vlna metalcoru, respektive deathcoru a na rovinu přiznám, že tohle je disciplína, ze které jsem byl už před časem dobrovolně diskvalifikován. Kdysi jsem ten žánr fakt zkoušel z různých směrů a opravdu se snažil jej pochopit a proniknout do něj. Přísahám. Bohužel ne všechny metalové geneze dokážu plně prožívat a tohle je jedna z těch, u které jsem bezradný. Není to nic proti kapele Nothing Left To Say, její rozhodnutí tuhle muziku hrát respektuji a dle vystoupení jsem rychle pochopil, že je to fakt baví ukrutně moc a dávají tomu vše. Takže moje postřehy jsou následující: vedle tmavé image kapely (kolomazí pomazané ruce a krky) tu byla důležitá pódiová rekvizita – bedna. Aby na ní mohli hopsající muzikanti všelijak skákat a opírat se o ni a nemačkat tak na mřížky odposlechů. Hudebně to byl hrozně tvrďácký diktát s celou řadou takových těch groove naléhavých burácení, které se ovšem při už třetím ataku začalo rozplývat a při čtvrtém už nezabíralo a páté už nefungovalo vůbec. Jako plus bych určitě vypíchl snahu o rozličnou náladu skladeb, takže se sáhlo i do volnějších momentů, a i zpěvák svůj hlas ohýbal dle potřebné nálady. Jako teoreticky asi všechno v pohodě, ale já ten hudební směr prostě nechápu a nedokážu u něj udržet pozornost.

Další nové jméno na scéně a velká neznámá bylo těleso Milligan. Pokud bych měl o něčem hovořit jako o překvapení festivalu, tak to bude právě v souvislosti s Milligan. Jejich death metal měl krásnou jiskru, řadu skvělých nápadů a vokalista disponoval ukázkovým hrdelním mučidlem, až z toho zaručeně uvadaly veškeré okrasné květiny v doslechovém okruhu. Texty sice v angličtině, ale díky zpěvákově interakci s publikem bylo odtajněno, že půjde o šprýmovou záležitost. Však která deathová kapela má skladby jako liška v kurníku nebo černé mýdlo? Tohle mě fakt bavilo a píšu si plus.

Následovalo blackmetalové peklo rozpoutané trojhlavým černým konkláve Nāv. Pokud to nevíte, tak tohle je víceméně nová blackmetalová kapela, která se rázem katapultovala mezi špičku tohoto stylu v naší republice. Co na tom, že na první pohled takto hudebníci nevypadají a nejsou zmalovaní warpaintem. Co na tom, že jejich hudební minulost sahá k tělesům, kde se přímo s black metalem příliš nepracovalo. Prostě jim to jde neskutečně od ruky a sypou do lidí nehorázný tlak a tíseň a po celou dobu setu neuhnou a nesleví ani o milimetr. Pokud mantinely nevymezil otvírák (který jsem, přiznám se, nepoznal a odhaduji tak, že jde o novinku, o které se šušká, že by snad s příchodem podzimu mohla být v luftě), tak hned druhý kus False Messiah byl snad dostatečně dravou bestií, která ukázala ty největší trumfy, co kapela třímá v rukou. A jak jsem řekl – dále se fakt nepolevilo a hrnulo a kácelo se dál. Opravdu nádherné vystoupení, zasluhující okázalý aplaus.

čas: Hellfuck // atmosféra houstne

Vyvýšená baterie osiřela a s kolegou Berrym jsme vymysleli zamyšlení hodné řešení – hodit přes stávající bicí torzo plachtu a pod ni umístit drobný větrák či dobrovolníka, který by s plachtou hýbal a zavrtával v pozorovateli myšlenku, že snad jde o jakousi tajuplnou entitu, či slovutnou personu nechtějící svou přítomnost odtajnit. Rozuměj – Poppy Seed Grinder neměli bubeníka a tento nástroj byl pouštěn ze záznamu. PSG je kapela, kterou jsem snad dvakrát neviděl ve stejném složení, čímž se chci nenápadně dostat k tomu, že tam nyní pěje dívka, které je ten grind/deathový vokál natolik vlastní, že by člověk neznalý situace a postavený zády k podiu patrně ani neodhadl, že tam stojí holka. O to víc a efektněji (si troufám tvrdit) by zafungovalo uvádění skladeb civilním hlasem než další hrubou polohou, ale na druhou stranu chápu, proč to kapely dělaj (obecně). Jestliže jsme před chvíli zažívali nelítostné ničení v rytmu black metalu, tak nyní se v intenzitě pokračovalo v harmoniích death grindu. Tahle kapela nezklame a úroveň válcování, kterou nabízí album Faceless Atrocities, je živě ještě účinnější. Paráda.

Zahraniční blok kapel odpálili Hellfuck. A když píšu odpálili, tak fakt myslím odpálili. První hrábnutí do rozjeté pasáže a bylo tam všechno. Fakt. Živě naprosto přesvědčivá a funkční kapela a dav už jen oddaně zobal z ruky… ehm z repráků. Ono se není čemu divit. Ačkoliv je pojem Hellfuck novým a nutno přiznat, že vymyslet takové jméno muselo dát v roce 2021 fakt zabrat, aby pak člověk při ťuknutí do KPZ každého metalisty – metal archives – zjistil, že existují ještě další dvě kapely takového názvu, tak jsou to ostřílení chlápci, kteří se potkávají na podiu pod logy jako Embrional nebo Squash Bowels a další řadě jmen. Takže zkušenosti pánové mají na rozdávání a tím pádem celkem logicky vyplývá i to, že jejich muzika měla učebnicové rozměry. Držíce se osnov cejchovali fanoušky thrash metalu svým logem. Ačkoliv tito už dobře vědí, že nejvýš leží jména jako Slayer, Kreator nebo Sodom a navazování další kapely, byť řemeslně a technicky naprosto precizní, je… mno… jaksi… zbytečné. Ovšem teď a tady, tváří v tvář – všechno v pohodě. Jen ta obloha se zlověstně zatáhla a na displejích přítomných se počaly objevovat vizualizace možného pochodu mraků. Což se ke konci pekelnéhomrdu stalo realitou a z nebe se začal snášet déšť.

To vedlo k masivnímu odklonu lidí pod všelijaké přístřeší a z úkrytu před padající vodou se nikomu moc nechtělo. Patrně ani další kapele, kterou byla rakouská blackovka Theotoxin. Na ty jsem byl velice zvědav (aby ne, když je to black, tedy žánr mému uchu nejdražší). Sice mě kdysi album Consilivm úplně neoslovilo, ale poslední dílo Fragment: Totenruhe se mi celkem zalíbilo. Marně jsem pak šmejdil po areálu a hledal prostor s rozloženým merchem, což důsledně dělaly ostatní zbylé skupiny. Silnější déšť (takové peklo, které slibovaly kdejaké zkazky to zase nebylo) však nenabádal k přiblížení se k podiu, přesto se pár zanícených našlo. Silnější black (takové peklo, které slibovaly kdejaké náslechy to zase nebylo) však nenabádal k stoprocentnímu oddání, přesto se našlo pár zajímavých momentů, které pozornost ukovaly. Trochu mi překážel vytažený vokál, který bych prostě posadil níž, aby víc vynikla kytarová riffáž. Během setu se prolínala řada možných přirovnání, která se vždy zakulacovala u ikony Belphegor, což mi potvrdil i jeden posluchač, se kterým jsem tam pak nějaký čas poklábosil (a nutno říct, že to byla chodící wikipedie na staré osmdesátkové kapely, dobové události i personální rošády). Ovšem oproti zmíněné kapele se pánům z Theotoxin dařilo do skladeb šroubovat i jiné nálady a nutno přiznat, že celé ty hrátky s barevností a atmosférou celého vystoupení mě bavily a držely v šachu. Jenom mi přišlo, že se umělci berou příliš vážně a nasranost z blbě schytaného počasí a slabé podpory fanoušků se promítala do jejich nálady a gest čím dál víc. Třeba samotný závěr koncertu, kdy už pánové balili a odcházeli vedla k trapnému vzteklému odhození pet lahve kytaristy z podia do hlediště.

čas: Theotoxin // chč prší

Kapela Accu§er patří asi k legendám thrash metalu a s nějakými přestávkami fungují od osmdesátých let, ale k mé pozornosti se dostali teprve až teď. O to zvědavější jsem byl. Um a správně odvedené řemeslo nikomu nechyběl. Všechno to bylo perfektní, opravdové, uvěřitelné, a to dokázalo hýbat s tělem. Jenže pořád jsem se nemohl zbavit pocitu, že různé prvky jsem už někde slyšel a když jsem si i vzpomněl kde, tak jsem si řekl, že to dané jméno mi dává víc. Takže Accu§er jsou dobří, ale vlastně až ti druzí, neřku-li třetí. Živě to bylo ale naprosto v pohodě a uvolněné, že i déšť zmírnil a místy se i pozastavil, aby dopřál přítomným nasát ten teutonský thrash metal.

Headlinerem se stala formace Beheaded z Malty, která hrne svůj svérázný brutal death metal od počátku devadesátých let a za tu dobu ani o píď neuhnula z cesty. Jejich vystoupení bylo náležitě hrubé, masivní, destrukční a exekuční. Třeba když se zvučila baskytara, tak její zvuk měl takový efekt, že jsem jej považoval za vyloženě zničený a rozbitý. Nebylo tam nic, co bych od basy očekával, jen zrnitý noise. On se její zvuk v lomozu palebných bicích a ultra rychlé kytary snadno schoval a patrně zapříčinil i mohutný zvuk celého repertoáru, ale osobně jsem to vnímal víceméně jako zločin. Tím se vlastně dostávám k tomu, že tohle je taky žánr, který je už na mě příliš. Ale tu a tam si dopřát nějakého natlakovaného výplachu ve stylu Aborted, Gorerotted a klidně i těch Ingested není od věci. To jsou prakticky i příbuzně znějící kapely, kterým se Beheaded podobali. Na druhou stranu bylo na kapele fakt vidět, že si svou pozici náramně užívají, cení si toho a několikrát výrazně děkovali za tuto poctu – být hlavní hvězdou festivalu. Anebo si jen dopřávali zasloužený oddech mezi skladbami, které sypali a sypali a sypali… Až jsem z toho byl celej zdecimovanej. Určitě bylo fajn vidět, jak to tu bandu baví, jak tím fakt žijou a tomu svému brutálnímu řemeslu věří. Takže naprosto přesvědčivý výkon a vlastně i spokojenost.

Na samotný noční závěr tu byl klávesový black vampýrsko goticky znějících Mater Monstifera. Kapela, která taky vlastně neuhnula ani o píď. Ačkoliv mě jejich raná tvorba oslovovala a tehdejší divoký black fakt bavil, tak s novější a novější tvorbou už tolik protnutí nenacházím. No… novější… poslední album má už pětiletou existenci. Takže jsem bandu ze slušnosti a úplnosti zodpovědně vyslechl, očekával skladbu Nevinnost, kterou jsem nechytil a v průběhu se ještě jednou prohrábl u Berryho ve stánku a učinil závěrečný nákup dne. Bohužel mě poslední muzikanti dne nijak nedokázali oslovit a strhnout, takže jsem poctivě zatleskal, sbalil se a po posledním tónu vypadl z areálu.

čas: Accu§er // tma