Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
I Am No Hero - Nights Of Wonder

I Am No HeroNights Of Wonder

Symptom29.10.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Post-rockovou progresi tu nenajdete ani se svíčkou v pravé poledne, ale o tom tahle deska není.

Byť poslední dobou je moje touha po tomto žánru vlažná, sychravé počasí, žluté listí za okny a teplý šípkový čaj na stole, přímo nabádají k poslechu němých a přesto výpravných melodií post-moderního instrumentálního rocku. Aktuální sestava, nyní chudší o basovou kytaru, redukcí na trio příliš netrpí a uchovala si potenciál rozbušit všechna melancholická kytarová srdce o trochu rychleji. Na druhou stranu, Nights Of Wonder v žádném případě není o velkých gestech a protřelého posluchače skutečně nemá čím překvapit.

 

Správné slovo vystihující dojmy z prvního poslechu je: komorní. Sedmero skladeb pracuje téměř výhradně se základním rockovým materiálem, který zde představují bicí s příjemně naturálním zvukem a dvojice elektrických kytar s nezbytnými efekty a všudypřítomným tremolovým trsátkem. Občasné podtržení atmosféry klávesovým nekonečnem je jak povedené, tak očekávané a podrobnější komentář k němu asi nemám. Kolektivní pochopení hudby a její manifestace do instrumentální formy hudbě I Am No Hero prospívá, to je jisté.

 

Kritik ve mně má chuť poznamenat, že radost z dalších poslechů trochu kazí nepřeslechnutelný fakt nedostatku originality a sevřenosti žánrem. Čtyřka Raindream v prvních tónech slibovala inspiraci opojnou psychedelií v duchu disko beatů amerických Maserati, ale bohužel, naši borci šanci neproměnili. Výsledek, jakkoli příjemný, tak působí jen jako dlouhé intro bez pointy. Dvojka Stars se bez rozpaků hrdě hlásí k odkazu japonských Mono, což samo o sobě není nic špatného, ale jak praví klasik, originál je jen jeden.

 

Kapela společnými silami nahrála album, které se snadno poslouchá. Nights Of Wonder se naneštěstí i snadno oposlouchá a to je problém. Dílo zatím vyšlo pouze elektronicky a jeho klidná až stojatá povaha místy vyznívá jako digitální ticho. Absence basy není nepřekonatelný nedostatek a jsem rád, že na tuto mezeru nebyl aplikován vzorec "víc kytar, víc Adidas". Nahrávka sice nevyniká velkou vynalézavostí na straně kompozice, alespoň si ale drží dobrý standard, co do produkce. O čem to tedy celé je? Nehledejte více, než jen příjemné rozptýlení na cestě všedním dnem, rychlé vzplanutí i vyčerpání. Malý krok pro posluchače, nevylučuje velký krok pro kapelu, tak se nechme překvapit, co bude dál.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 29.10.20 7:55odpovědět

Tak ti Mono z toho sálají opravdu do všech směrů. Poslouchá se to dobře, někdy je ale ta poklona vzorům až přílišná. 50%

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky