Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K projektu Clandestine Blaze jsem se dostal před lety díky jménu Mikko Aspa. Jeho hlas v Deathspell Omega čaruje nezaměnitelným kouzlem a když jsem pátral po jeho dalších působištích, padlo mi do oka jméno true pure blekárny Clandestine Blaze. Přes hubu mi práskl ohavný zvuk, připomínající stokrát přehranou emgetonku a pod nánosem špíny a bordelu jsem spatřil samo peklo. S DSO má CB společné pouze kořeny. S tím, že kapela CB zůstala věrná své minulosti a DSO - jak každý ví - rozvinuli své umění do tisíce stran a nezměrné hloubky. Ano, CB sice nezažil hezkou dobu vzestupu druhé vlny black metalu, zářivé kostely a maniakální omladinu, ale svým přístupem tehdejší zlo minimálně uvěřitelně napodobil.

One man sestava většinou znamená nic moc výsledek, ne tak v případě Mikka. Ten zvládá všechny nástroje s bravurou stejně jako zpěv. Není žádným virtuózem, ale každou položku má perfektně vyváženou se zbytkem. Nic nenasvědčuje tomu, že onen muzikant je především kytarista nebo klávesák či bubeník. Když se nepodíváte do bookletu nebo na webovky, ani nepoznáte, že vám nehraje čtyřčlená kapela. Na druhou stranu diskografie kapely je jak na houpačce - jednou vám přihraje fantastickou fošnu a jindy průměrné břídilství. Po dvou letech od výborné „Harmony of Struggle“ přináší na špinavém podnose zlý pán Aspa vize bájné pláně. Nebojte se ovšem, že by finský kouzelník konvertoval ke katolické (ne)víře. On spíše s nehezkým úmyslem evokuje dávno mrtvé pod hvězdným nebem. Nemá rád ani samotné lidstvo, které jako parazité saje životní sílu a bez skrupulí ničí vše kolem sebe. Ale hlavně že věříme v posmrtný život a zázraky všech svatých! Nevidí to s námi moc růžově a vlastně se mu ani nedivím.

Hudebně se v postatě oproti minulosti nic moc nezměnilo. Tentýž chorobný sound ve středněrychlém tempu s výstřelky jak k blast beatu, tak často k doomovému chladu. Atmosférické pasáže mi víc než často připomenou pradávné Bathory, což nikoho, kdo někdy zavadil o Clandestine Blaze, nepřekvapí. Narozdíl od drtivé většiny epigonů Bathory je nálada „New Golgotha Rising“ mocná a o vzory se jen otírá. Pořád v rejstříku CB slyšíme i Darkthrone, ale podle mě od nich trochu upustil. Nechal si jen zvuk jejich raného období, kdy dětské chrastítko zní mohutněji. Nechci, aby to vypadlo, že produkce je špatná. Ne, ne a ne. Vše je přesně podle záměru. A nejedná se pouze o snahu znít jako staré kapely. To by se postupem let profláklo. Je to podstata existence CB. Přitom si někteří ani nevšimnou, že zatím co kolem vás řeže cirkulárka nahraná na dvojče a puštěná zrychleně, Mikko do skladeb propouští jak puch mrtvých Hellhammer, tak zkouší propašovat vývoj do zatuchlých vod temného, mučícího metalu. Nejedná se ani tak o progresi jako o snahu neopakovat melodické postupy mistrů žánru. Pod dojmem primitivní stavby skladeb s ještě primitivnějšími aranžemi se pozornému dostane dárku v podobě mnohdy velice mocných okamžiků. Jeden by při prvním shledání neřekl, kterak výpravnou atmosféru nalezne, bude-li chtít. Chybou ale bylo zkoušet melodický zpěv. To je katastrofa, ale je to jen jediná výtka jinak výborné sbírce hrůzy.

Jak z mého textu asi vyplývá, ti, které políbila hnusná múza starého metalu, ocení toto arci dílo potleskem v kotli. Milovníci progrese a pokroku dostanou ultimátní kopřivku. Myslím si ale, že fans neholdující primitivnímu black metalu, ale vyhledávající pečlivě vygradovanou atmosféru a rádi nacházející schované klenoty před povrchním pohledem, mohou rovněž uznale pokývat hlavami. Můj konečný verdikt zní: je to lepší, než by se mohlo zdát!