Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Minulé setkání s Rivers Of Nihil proběhlo bez větších problémů, album Monarchy si obhájilo silnější průměr. Mělo v sobě zhruba vše, co mohl posluchač od deathmetalové party technického střihu čekat. Protože ale chyběly nějaké silnější dojmy, hladina rozvířeného éteru se brzy uklidnila. Rivers Of Nihil mohli pokračovat ve své práci a život by šel dál. Moje staré kosti však cítí, že letos to bude jiné, protože je to velice zajímavá deska, tahle Where Owls Know My Name. Zabývejme se chvíli sovím tajemstvím a studujme jejich moudrost šeptanou lesnímu příšeří.

"Sýčkové" album nejde popsat jednou větou, byť by to bylo složité souvětí o pěti, šesti větách. Na to je příliš rozsáhlé a má tak široký záběr, že by se vyplatilo psát na díly. Jeden by vzpomínal deathové kořeny, druhý by pátral po smyslu role saxofonu v metalu, třetí by se topil v bezedných hlubinách instrumentálního šílenství a tak dále. Jelikož je nutné nacpat vše do jednoho článku, výsledkem chtě nechtě bude jen přibližná pozvánka a to pravé poznání bude zase jen a jen na posluchači.

Samo intro budiž milostivo, po dlouhé době slyším předehru, která má smysl a obhájí svoji ne vždy obhajitelnou existenci. Zasněné, zvolna rozehřívající nově sestavené soukolí, zlehka poodhrnuje roušku skrývající budoucí drama. Nevypínám, prostě musím jít dál, i kdybych nechtěl. Pandořina skříňka se začíná otevírat ve druhé skladbě The Silent Life, která odsuzuje ticho ke smrti hlukem. Divoká jízda postavená na řízných rifech i složitějších strukturách odhazuje minulé zvyklosti v dál jako pomyslný kloubouk a začínáme se, trošku nesměle, seznamovat s hostujícím Zachem Strousem, jehož saxofon je jako zlatá nit vetkaná do osnovy alba. Provází nás s pokorou k celku, nesnaží se strhnout na sebe veškerou pozornost a víc než o ukázku zručnosti mu jde o podkreslení už tak nápaditých motivů hraných ostatními nástroji.

At Home krom vynikajícně rytmicky zvládnutého startu poprvé ukazuje širokou tvář desky. Hoblovačky podivně nabzučených kytar (zní to jako z plastové krabičky) se za divého tlukotu bicí artilerie rozpíjejí v atmosférických plochách. Celý "Sýček" umně kloubí tvrdé, deathmetalové postupy s atmosférickým prachem dálných mlhovin, ve kterých se zjevují instrumentální erupce té nejjemnější kvality. Melodika dostává zelenou a sólující kytary nás odnáší někam za horizont racionálna. Zpět na zem nás spolehlivě vrátí dřevní, syrové pasáže napuštěné vzteklým řevem, který se doplňuje s opravdu ďábelským rachotem bubnů. Nováček v kapele, Jared Klein, zasluhuje hlubokou poklonu za maraton a litry potu, které na albu zanechal. Někdy si říkám, že musel valit v tandemu s elektronickým kolegou, protože to není možné, co předvádí.

Album je proměnlivé jako aktuální duben. Poté co svlékne saténovou košilku, předvede hrubé, šupinaté tělo, které se kroutí v měnícím se příboji nálad. Nic jednoznačného a už vůbec ne očekávatelného. Rivers Of Nihil silně šlápli múze za krk a narvali své nové album atmosférickým třeskem. Jako když se z nechutné larvy vylíhne krásný motýl. Ta změna je neskutečná. Rozpínavost pocitů slepě hmatá po oplocení, které by ji omezilo v rozletu. Rozkopané mantinely invence vypustily zcela originální hudbu, umně poskládanou s citem pro detail.

Jestli byl dosud poslech víc než dobrý, to pravé fantastično objevíme v následujících skladbách: Subtle Change (....), která nezapře protnutí několika astrálních drah s pozdními Opeth, Stevenem Wilsonem a progresivním rockem vůbec, dále instrumentálka Terrestria III: Wither s dráždivě hloubavou atmosférou připomínající Ulver. Tady už ztrácím dech, další slova nepřichází a byla by opravdu zbytečná. To se musí slyšet. S jistotou lze jen říct, že se tady urodilo album, které se bude ucházet o zlatou placku za rok 2018.