Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mercyful Fate, King Diamond. Dřív nebo později by tato jména stejně padla, tak jsem je zmínil hned na začátku. Ostatně, kdo z vás již zná kapelu Attic z Německa, ihned vystřelí i názvy těchto kultovních skupin. Důvod je jednoduchý – Attic pokračují v odkazu, který uvedené kapely uvedly do síní slávy. Takže dnes si budeme povídat o uječeném strašidelném heavy metalu zaneseném na desce Sanctimonious.

V roce 2014 jsem si na Phantoms of Pilsen slíbil, že se po jméně Attic ještě poohlédnu. Právě dnes nadešla ta chvíle, neboť skupina skrze Ván records (hodně zajímavé vydavatelství s celou řadou kvalitních počinů) vypouští své druhé velké album. Stalo se tomu tak po pěti letech, což je relativně dlouhá pauza, ale to čekání se, jak se říká, vyplatilo. Ne, že by mě nějak těšilo poslouchat heavy metal, ale mám své oblíbené interprety (de facto spočítané na prstech), ke kterým jsem si před třemi lety připsal právě Attic. Absolventi osmého ročníku již výše zmíněného festivalu mi možná dají za pravdu, že jde o velmi kvalitní a zajímavý objev.

Tento úkaz na hudební scéně možná působí jako blbý vtip, neboť produkce sahá o dobrých dvacet let dozadu a dnes by se vcelku dala nazvat jako retrospektivní. Jenže ona nevaří z klišé, nestaví na hloupém kradení cizích motivů a postupů, ale zcela oddaně a zejména vkusně vzdává hold (nejen) na začátku vyjmenovaným interpretům. Volně tak navazuje na odkaz, který tito zanechali a lehounce jej okořenila vskutku zlověstnějším výrazivem. To spočívá v tom, že se do hudby zamotala černota v podobě útržkovitých blackmetalových vlivů, které se odráží zejména v některých riffech. Dále pak můžeme ucítit i náznak podobné atmosféry, jenže z onoho pocitu pak velmi rychle vytrhne jedinečný vokál. Ano, přesně ten ječivý hlásek, který znáte od šedesátníka Diamonda.

Nesmím opomenout, že v tomto druhu heavy metalu jde o to, aby se posluchač bál. Je to takové strašidelné, nebo chcete-li tajemné, když už nic jiného. K docílení podobných efektů se hojně (a nejen tady) využívají klávesy s kostelním varhanním zvukem. To bohužel v drtivé většině působí buďto infantilně, nebo hodně pateticky, ale výsledek se přejídá. Pak tu jsou ti, kteří tento jev sice využívat umí, ale výsledek stále postrádá kýženou auru. To je právě případ Attic. Já jim to varhanování věřím, vnímám ten smysl jejich použití a snažím se zhluboka nadechnout a nasát tak odér starého zatuchlého dřeva, vlhkosti zdiva a jemného letitého prachu v píšťalách. Ale… necítím to. Ostatně, pokud jde o mne, varhany mne dokážou uhranout, nadzvihnout a navodit pocit mrazení jen v případě dvou kapel: XIII. století a Abysmal Grief.

Co se heavymetalového běsnění týče, pak je vše jak má být. Správný odpich, rychlý a svižný spád s nápaditými sóly i občasným promícháním nálad a tak. On heavy metal je vcelku barvitý styl, přestože má své nesporné dogmatické podmínky. Attic jej dokázali posunout kousek dál – blíže k temnější stránce metalové hudby. Dokázali těm skladbám vtisknout punc černoty a hororu v pravém slova smyslu. To se mi líbí, že nenechali zapomenout na letitý odkaz ječivého hevíku, který mnohdy prostě bude iritovat. Mají smysl proto být originální, nesnaží se nutně kopírovat, ačkoliv tam cítíte tu silnou snahu navázat nit. Ale dělají to elegantně, nebo to tak aspoň na mě působí.

Každý z vás ví, jak to má s pištivým vokálem. Takže pokud jste k němu nenašli cestu teď – ani Attic vás k němu nedovede. A naopak, kdo z vás touží po kvalitním Diamondovském odkazu, ať bere, co mu síly stačí, bude zaručeně překvapen. Tohle má vážně šmrnc. Deska je kvalitní nahrávkou, která sice v půlce ztrácí dech, ale po pár dalších skladbách jej zase nabírá. Možná za to může přes hodinu dlouhá hrací doba, která je občas trochu nesnesitelná. Vydržet se to ovšem dá, což svědčí i o vaší otrlosti. Má to styl.