Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Icon In Me - Human Museum

Icon In MeHuman Museum

Michal Z5.4.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Další najíždějící spolek na vlnu metalcore kapel. Momentálně se vystavuje především tvrdé jádro hudebníků, bez sklonů k mainstreamu a masovosti. Human Museum je skutečná výstava současného moderního metalcore-thrash metalu, místy s vlivem skandinávského melodična.

Metalcore vlna je stále v plné síle a nehodlá ustoupit nové, jiné nebo metamorfované. Na svět, protknutý všude číhající krizí, lezou na povrch další a další dělníci vůdčího stylu současnosti. Jak ještě dlouho tato přesycená scéna ustojí, stále se smrskávající schopnost, utrácet za hudební nosiče?

 

Icon In Me, ač debutující, nejsou seskupeni z úplných zelenáčů. Vokalista Tony JJ má za sebou působení u Mnemic, Transport League, či vynikajících C-187. S mikrofonem zachází jako ostřílený vlk. Mimo řvanou formu umí variabilně rozeznít i své čistější melodické polohy. Část zkušenějších zastupuje artilerista Morten (mj. The Arcane Order, Submission, Soilwork, Hatesphere). Ruská enkláva uskupení se tváří tajemně a svoji historii ukrývá.

 

Debut „Human Muzeum“ působí jako kompaktní celek. O jednotvárnosti nemůže být řeč. Každá skladba má jisté odlišení od ostatních, což u kapel tohoto ranku bývá častým nedostatkem. Předskakování Machine Head na koncertě v Moskvě dává tušit kvality, či alespoň schopný management.

 

Slunce dobíjí naše vymrzlé baterie po vydařené zimě, ale proč svoji tvář nenatočit směrem k animálnímu útoku „Dislocated“. Ryk, kytary kovají, rytmika stmelená silnostěnným krunýřem rdousí svojí sypanicí nebožáky v pokleku. Hned v úvodu Icon On Me ukazují, že je třeba si je vést v patrnosti do budoucna, schopnost tvořit řezavý koktejl mají přímo vetknutou v sudbě od narození. Singlovka „That Day, That Sorrow“, ke které kapela natočila klasický průměrný klip, povětšinou uhání v běžném truka-truka rytmu, má koule, melodické vokální emo linky, švih na vysokou zeď, přesto volba pro singl a video mohla být zvolena citlivěji. Kapele se daří tavba moderního mohutného thrash metalu do zajímavých novotvarů s nádechem progrese, která už v tomto stylovém tyglíku pomalu vysychá. Šedi a předvídatelnosti se nedočkáte, i protřelejší posluchač si zde najde momenty neomleté.

 

Z vážnějších tónů vytrhuje „Moments“, vysoce líbivá hned na první poslech. Uvolněná skákavka vypadnutá z šuplíku In Flames. Formulka ohrátá jako vzkaz sondy Voyager 1, přesto zde má místo a funguje. Komerčnější záměry jsou snad splněny. S úvodem „To The End“ se začínám obávat nejhoršího, ale naštěstí se vše ještě zvrtává na stranu dobrého vkusu a únosnosti, i když citováním známého. „In Memorium“ působí jako pomyslný předěl za slabší částí CD, kytara zní z podzemního zatopeného komplexu rozzlobeně, po prolomení silných zdí mocnou erupcí tryská čerstvá energie do rozběhlé mysli. Maximální nasazení, brutální atak bez slitování, občas proložen vhodnými sóly na rozběsněném základu. Kremace proběhla.

 

Bolesti chabých konců alb se nevyhýbají ani této družině. Některé skladby lze označit za funkční pojivo. V posledním kousku se nám pánové snaží navíc prodat spousty zapamatovatelných motivů a naznačit, že zas takoví rasové nejsou a dopřejí vám častého nadechnutí. Uvidíme, uslyšíme příště, zda mé předpoklady o nadějnosti spolku Icon In Me nejsou plané. CD naštěstí netrpí vážnou nemocí stylových souputníků, u nichž se vám vše slije v jeden neidentifikovatelný objekt, bez záchytných bodů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky