Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Icon In Me - Human Museum

Icon In MeHuman Museum

Michal Z5.4.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Další najíždějící spolek na vlnu metalcore kapel. Momentálně se vystavuje především tvrdé jádro hudebníků, bez sklonů k mainstreamu a masovosti. Human Museum je skutečná výstava současného moderního metalcore-thrash metalu, místy s vlivem skandinávského melodična.

Metalcore vlna je stále v plné síle a nehodlá ustoupit nové, jiné nebo metamorfované. Na svět, protknutý všude číhající krizí, lezou na povrch další a další dělníci vůdčího stylu současnosti. Jak ještě dlouho tato přesycená scéna ustojí, stále se smrskávající schopnost, utrácet za hudební nosiče?

 

Icon In Me, ač debutující, nejsou seskupeni z úplných zelenáčů. Vokalista Tony JJ má za sebou působení u Mnemic, Transport League, či vynikajících C-187. S mikrofonem zachází jako ostřílený vlk. Mimo řvanou formu umí variabilně rozeznít i své čistější melodické polohy. Část zkušenějších zastupuje artilerista Morten (mj. The Arcane Order, Submission, Soilwork, Hatesphere). Ruská enkláva uskupení se tváří tajemně a svoji historii ukrývá.

 

Debut „Human Muzeum“ působí jako kompaktní celek. O jednotvárnosti nemůže být řeč. Každá skladba má jisté odlišení od ostatních, což u kapel tohoto ranku bývá častým nedostatkem. Předskakování Machine Head na koncertě v Moskvě dává tušit kvality, či alespoň schopný management.

 

Slunce dobíjí naše vymrzlé baterie po vydařené zimě, ale proč svoji tvář nenatočit směrem k animálnímu útoku „Dislocated“. Ryk, kytary kovají, rytmika stmelená silnostěnným krunýřem rdousí svojí sypanicí nebožáky v pokleku. Hned v úvodu Icon On Me ukazují, že je třeba si je vést v patrnosti do budoucna, schopnost tvořit řezavý koktejl mají přímo vetknutou v sudbě od narození. Singlovka „That Day, That Sorrow“, ke které kapela natočila klasický průměrný klip, povětšinou uhání v běžném truka-truka rytmu, má koule, melodické vokální emo linky, švih na vysokou zeď, přesto volba pro singl a video mohla být zvolena citlivěji. Kapele se daří tavba moderního mohutného thrash metalu do zajímavých novotvarů s nádechem progrese, která už v tomto stylovém tyglíku pomalu vysychá. Šedi a předvídatelnosti se nedočkáte, i protřelejší posluchač si zde najde momenty neomleté.

 

Z vážnějších tónů vytrhuje „Moments“, vysoce líbivá hned na první poslech. Uvolněná skákavka vypadnutá z šuplíku In Flames. Formulka ohrátá jako vzkaz sondy Voyager 1, přesto zde má místo a funguje. Komerčnější záměry jsou snad splněny. S úvodem „To The End“ se začínám obávat nejhoršího, ale naštěstí se vše ještě zvrtává na stranu dobrého vkusu a únosnosti, i když citováním známého. „In Memorium“ působí jako pomyslný předěl za slabší částí CD, kytara zní z podzemního zatopeného komplexu rozzlobeně, po prolomení silných zdí mocnou erupcí tryská čerstvá energie do rozběhlé mysli. Maximální nasazení, brutální atak bez slitování, občas proložen vhodnými sóly na rozběsněném základu. Kremace proběhla.

 

Bolesti chabých konců alb se nevyhýbají ani této družině. Některé skladby lze označit za funkční pojivo. V posledním kousku se nám pánové snaží navíc prodat spousty zapamatovatelných motivů a naznačit, že zas takoví rasové nejsou a dopřejí vám častého nadechnutí. Uvidíme, uslyšíme příště, zda mé předpoklady o nadějnosti spolku Icon In Me nejsou plané. CD naštěstí netrpí vážnou nemocí stylových souputníků, u nichž se vám vše slije v jeden neidentifikovatelný objekt, bez záchytných bodů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky