Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ihsahn - Das Seelenbrechen

IhsahnDas Seelenbrechen

Sorgh15.11.2013
Zdroj: Mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Čekání na Ihsahnovo nové album jsem příliš neprožíval. Od poslední návštěvy, na kterou se dostavila mnou stále nepochopená Eremita, jsem trpěl chmurem ze ztráty ikony, jež se pro mě náhle stala velmi nedostupnou. Ihsahn je nadmíru plodný autor, který svůj nekonvenční a geniální přístup mnohokrát potvrdil, ale předposledním počinem se mému chápání příliš vzdálil. Naštěstí mohu s klidným svědomím říct, že s aktuální deskou se vše v dobré obrátilo.

Album Das Seelenbrechen nabízí směr a souvislosti, které se dají s trochou snahy jasně číst.

Jako důležité vidím, že zcela odvanul odkaz Emperor, který čněl nad minulou tvorbou jako věčný stín a nemůže být překonán. Na závadu to nebylo, jen tam prostě BYL.

 

Z hlediska srovnání má novinka mnohem blíž k tvorbě Peccatum (např. skladba Pulse, jen tam hodit ženský zpěv), ale spíš stojí sama o sobě a nepotřebuje s ničím porovnávat. Metal jako takový se vkrádá jen zvolna, stal se z něj jeden z nástrojů rozšiřujících paletu použitých stylů. To množství nápadů, které se na „zlomené duši“ vyskytují, musí každého zaujatého fandu nadchnout. Inspirace přicházejí z mnoha směrů a činí z alba sbírku hodně odlišných pocitů. Aristokratickým odstupem a pompou na naši malost útočí orchestrální aranžmá, kde se zvuk klasických nástrojů doplňuje se sborovými zpěvy (Regen) a jako celek nám dávají pocítit naši titěrnost. Až krásné kytarové sólo mi vrací půdu pod nohy a trošku sebevědomí.

 

Z dalších inspiračních přítoků se valí proudy vod, které srovnávají hladinu autora a posluchače do stejné roviny. Potkávám jemné rockové balady doprovázené čistým zpěvem, které zavání atmosférou alb After, a angL, a tady si rozumíme. Pocity jako mé vlastní, jen je neumím s takovou grácií vyjádřit. K tomu mi slouží tato hudba. Nezapomnělo se ani na hrubou tvář projektu, která patří k jeho nejstarším podobám. Hledí na mě skrz noisově zašpiněnou Tacit 2, úvodní Hilber a řadu jiných, v bohatém marastu začleněných partů. Rovnováha je zachována.

 

 

Už na předchozích albech se koketovalo s ambientem a ten si našel svůj prostor i nyní. Jako ponorná říčka skrytá našim očím tu a tam vyvěrá, tehdy zachytíme víc než jen tlumený hukot v podzemí a můžeme se nechat omývat jeho dotěrnými vlnkami. Čerpá z bohatých zdrojů a neustává. Das Seelenbrechen si občas bere podobu svých předků, možností má tolik, že od nikoho jiného opisovat nepotřebuje. Ojedinělou výjimku tvoří dvě skladby, které se otírají o poetiku posledního období Opeth. Podobně jemné klavírní party, cinkot španělek, citlivý vokál. Obal alba je snad to jediné, co připomíná předchozí Eremitu. Pokračuje v grafice zajímavě skládaných slov, která tvoří název desky. Temné, sporé barvy a stručnost ve výrazu patří k věci. Není to kouzelný obraz nad postel, je to zobrazení zlomené duše. Výrazově skromná práce, která člověka vůbec nepřipraví na opulentí hodokvas, který je uvnitř.

 

S radostí musím konstatovat, že jsem u Eremity předčasně zlomil hůl. Z končin, kde se ztrácel jasný směr a poutník se motal v jakémsi kruhu, Ihsahn vykročil na pevnou půdu a rázným pohybem rozhrnul houští. Je ve skvělé formě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 30.12.13 11:41odpovědět

Taky jsem spokojený jak Ihsahn novinku pojal. Může se zdát, že ty experimenty potom někdy od půlky alba přerostly únosnou mez, ale jsou na takové úrovni, že prostě nemůžou nudit. Hodně barevná deska, top kvalita.

Ruadek / 15.11.13 8:22odpovědět

Přespestré album, které u mě osobně aspiruje na jeden z počinů roku. Barevné, odkazující k posledním Opeth a progresu osmdesátek. Baví mě geniální hra bicích, kterou předvádí Tobias Ørnes Andersen z Leprous. Pro mě jeden z mála důvodů proč se ještě nadchnout pro metalovou desku.

Jirka D. / 15.11.13 14:21odpovědět

Ta citace (spíše starších) Opeth je tam celkem patrná, mám pocit že tak u dvou skaldeb. Jinak ale bezva deska, skutečně jedna z těch dobrých v jinak hubeném roku.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky