Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Immortal Bird - Sin Querencia

Immortal BirdSin Querencia

Sorgh6.11.2024
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Sin Querencia hraje na více hřištích a není jednoduché sledovat všechno co se děje. Nejde o nezvládnutý blázinec, ale stejně, co pes to jiná ves a na to jsou dobré kompilace.

Americká kapela Immortal Bird toho na vyvolání chmurné atmosféry nepotřebuje mnoho. Trio muzikantů, ve kterém hraje zásadní roli žena, plodí vskutku temnou, hluboko pod zem zahleděnou hudbu. A opět se nedá mluvit o čisté žánrovce, setkává se zde více proudů s různě důležitým posláním. Trošku děsivé je to, že na obalech všech tří řadovek, co Immortal Bird vydali, je malá holčička v nějakém ohrožení a diskomfortu. Zejména ten aktuální obal má nežádanou sílu a probouzí úzkost. Zajímavé je, že současně je přítomen nějaký přírodní prvek, buď zvíře nebo rostlina. Máme tu tedy takové poznávací znamení, díky kterému kapelu můžeme rychle identifikovat.


Co v nás probudí jejich podivná hudba je ve hvězdách. Lehké myšlenky to nebudou. Na vše, co z temnoty přichází, máme fůru času a dojmy mohou pozvolna rozkvétat. Blackem ušpiněný vokál předvádí angínu ve vrcholném stádiu. Je to hlas zpěvačky Rae, která zcela bez výčitek popírá své něžné založení. Hledám alespoň jeho zbytky v klávesových partech, které by tam někde měly být, ale nenacházím je. Kolem vše drtí syrová souhra kytary, basy a bicích. Zvukově to člověka neoslní, zvuk je zahuhlaný, neoplývá kvalitou a nedává bryskní kytarové linie. Spíš je to takové temné struhadlo, ve kterém je slušně nabasováno a ze kterého se vydávají na špacír jednotlivé nápady. Black metal hraje hlavní roli, do řeči mu však vytrvale skáče jistá forma sludge metalu, která celé desce dává tu kolomaznou temnotu. Posluchač má možnost se proplétat zajímavými motivy, které sází na variabilitu a víc než jednoduché plochy v nich najdeme střídavé tempo, kytarové vyhrávky vystupující z rytmického hukotu a oblíbené jsou sekané riffy. Přiznám, že nejednou mi přišli na mysl domácí The Corona Lantern.


Zpočátku mi trvalo do alba proniknout, jeho těžká nálada nedovolovala prohlédnout techniku hry. Postupem času se to zlepšilo, ale je nutné říct, že mezi skladbami je dost výrazný rozdíl a žánrově si úplně nerozumí. Tak třeba úvodní kus Bioluminescent Toxins mě nijak neoslnil a spolu s některými dalšími patří k těm nejméně zajímavým skladbám. Naproti tomu Synthetic Alliances a Contrarian Companions mě hodně baví. Hlavně prvně jmenovaná má blízko k technickým formám death metalu a srší zvídavou alchymií. A aby té nejednotnosti nebylo málo, tak ze skladby Propagandized na vás dýchne otrhaný thrash metal a z Ocean Endless pro změnu útočí nějaký core.

 

Je to hodně zvláštní kolekce, která jako by chtěla ukázat, že všechno se vším a každý s každým může vést dialog. Proč ne, něco pravdy na tom bude, ale v rámci jednoho alba to působí rozháraným dojmem. Je zde spousta zajímavých nápadů a přijemných pasáží, které vás strhnou. Stejně tak jsou zde ovšem místa, kterými projdete neosloveni a nebudete si je pamatovat. Jako celek má toto album svoje zasloužené místo, ale nebude to v předních liniích.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky