Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dávný rok 1992 byl té dobroty, že zplodil první plnokrevnou desku rodu Immortal, čeledi obratlých, podčeledi zle zmalovaných, sveřepých. Na její zakoupení si ještě živě vzpomínám, bylo to někdy v roce 2000 v Bontonu na brněnském Svoboďáku, za poměrně slušnou cenu, tehdá nějakých 300 kč.  Bylo to promyšlené sáhnutí do historie skupiny, která si mě získala svojí pozdější tvorbou. Fascinace byla natolik silná, že koupě jejich debutu se jeví jako ryzí povinnost.

Sbírka Diabolical Fulmoon Mysticism (vemte si už ten název, prostě geniální obskura) vhání studenou frontu do našich domácností a sráží rozpínavou teplotu hodně pod naši teplou nulu. Pláně, chlad a ojíněné lesy plné záhadných bytostí, duchů zimy chcete li, to je nevyčerpatelné téma, o kterém nám toho zmrzlé české rosničky moc nepoví, ať už myslíme ty v zavařovací  sklince od okurek nebo šťabajzny na tv obrazovkách. Na tuhle práci jsou tu Immortal.

Pan Abath i jeho kumpáni Demonaz a Armagedda dané tématice rozumí a na ploše cca 35 minut nás směle uvedou do ledové problematiky. Hned od počátku sázejí i na kvalitní image skupiny a obličeje si hyzdí tolik potřebným warpaintingem. Abathovi se pro jeho malbu někdy posměšně přezdívá panda, ale na to mistr háže bobek. Xichtí malování je zkrátka potřeba a ve slabých jedincích vzbuzuje „nebetyčnou hrůzu“. Na sličných tělech mají napasovanou černou kůži posetou bodci a pyramidami, tak jak káže etiketa. Já se tlemím pod fousy, ale samozřejmě jim to žeru i s navijákem.

Nadšení ve mně budí povedený obal desky, kdy tato knížata temnot křepčí na neznámé ruině a do nevlídné noci dští plameny pochodně. Zkrátka pózy, symboly, znamení.

     Desku otevírá hlas meluzíny a zvuk mrazu, fujavice šepotá obsah budoucích minut. Hned od počátku se vždy tetelím. Vím totiž, že poslouchám něco historického, dávného a zásadního. O tom mě přesvědčuje jednoduchá a lehce falešná vybrnkávačka ukazující na nepřílišnou vyzrálost skupiny, ovšem je to stylové intro poplatné době. Strašlivý šepot jedné z bestií naznačuje nejasnou budoucnost. Je to všechno silně amatérské, ale atmosféra sahá po dokonalosti.

Od druhé skladby už nám Immortal představují blackovou smršť s šílenými bubenickými přechody a opět jednoduchou, ale hypnotickou melodíí. Ten garážový zvuk je prostě skvělý a významně se podílí na celkovém pocitu z nahrávky. Co chvíli se skladby zvrtnou ve střední tempo, které je na celé desce dominující. Abathovo škrékání je prosté veškerého umění zpěvu, spíš blekotá a skuhrá svoje moudra a čeká, že mu to zbaštíme.

Vyzdvihnout musím čtvrtý vál, který se vleče unylým tempem bum – čvacht, sem tam se Demonaz blískne akustickou vyhrávkou pentlující vokální výhřez svého kolegy.

Podlamují se mě kolena, jsem unaven dlouhou poutí na severní točnu, ovšem následující pátý kus mě opět sráží do sněhu. Zvuk je zcela jiný, opět garáž, ale jakoby jiná nahrávka, tak podladěná, hlubinná. Kvičím blahem a poslední dva kusy projedu ani nedutám.

Je tu konec první desky a celá kariéra před námi.