Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Immortal - Sons Of Northern Darkness

ImmortalSons Of Northern Darkness

Sorgh29.10.2012
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Sečteno a podtrženo, desku Sons Of The Northern Darkness jsem si soustředěným poslechem postupně oblíbil. Šlo o to přijmout změny. Já s tím mám občas problémy, jsem konzervativněji založený jedinec, ale ne dogmatik. Tudíž ruky hore, zde se povedl hezký kus práce. I když v duchu stále srovnávám.

Roku 2002 nadělili norští Immortal dychtivým konzumentům další kapitolu bohatého seriálu své existence. Nyní už sedmou dlouhometrážní nabídku ledových skopičin vydali se suverénním přístupem a v jakosti výběru z hroznů. Musím konstatovat, že po minulém Damned In Black z roku 2000 jsem „nesmrtelné“ přestal sledovat. Jejich tvorba už opustila zákoutí, která na mě dýchala zatuchlým prachem opuštěných zvonic s příměsí zvětralé hořkosti krkavčího trusu. Produkce se roznesla po širých pláních severu, vzduch se pročistil a zavoněl zdravím otužilých turistů. Hudba už na minulých počinech potratila syrovou blackovou esenci a namísto ní se v písních usadil již dříve zmiňovaný heavyodér, který mi moc nešmakuje. Desku jsem si nicméně obstaral, spíše z povinnosti a z úcty k legendě.

 

První ledabylý pohled na obálku mě nepřekvapil, jedná se o jakési dvojče předchozího alba. Na rozdíl od něj tone v modrém odstínu, jinak pózy primadon dosahují stejných komických kvalit a nabádají k opatrnosti při manipulaci s materiálem. Ani sestava nedoznala změn, nástrojové obsazení je ve stejných protřele zkřehlých rukou a pan Daemonaz se angažoval formováním textů.

 

Hudebně je deska velmi blízká svému předchůdci. Opět výborný zvuk, který drtí svojí hutností a udivuje brilantním brusem. Studio Abyss je holt kvalitní značka, při minulé spolupráci došlo zřejmě k souznění duší a jestliže se na albu At The Hearth Of Winter ještě drobátko hledali, tak Damned… a nyní The Sons… už představují to nejlepší, co mohlo z kazematů Abyssu vzejít. Immortal zde našli svůj nový kabát. Tento fakt nelze brát na lehkou váhu, protože kapela se dostala na zcela jinou úroveň, z undergroundu do ligy těch nejsilnějších. Není to tedy na škodu a lze jen chápat, že se změnou stylu dojde i k výměně studia. Přes nevelká očekávání a víceméně povinný poslech zde postupně nacházím mnoho silných skladeb, u kterých taju a brumlám něco o svých předčasných soudech. Faktem je, že já byl odkojen starou tvorbou a nová mi zkrátka moc nevoní. Vzato kolem a koukolem je Sons Of The Northern Darkness kvalitní pařba.

 

Deska se otevře jakoby náhle, žádné tupé intro či akustické preludium předcházející očekávané smršti. Pád laviny One By One přichází bez varování, kujný metal plný riffů a rychlých přechodů. Ruda je bohatá a dává materiál mnoha karátů. Dobrou věcí je též In My Kingdom Cold, nasycená kytarovými výjevy evokujícími předchozí dvě alba. Ta výpravnost, posmutnělá atmosféra, melodický základ… Opakuje se zde i prvek nenadálé pauzy, takový občasný stop, ktery se objevil na Damned… Akustické vybrnkávání lze objevit v nepříliš záživném kusu Tyrants a zvolna jím začíná i potemnělá Beyond Tne North Waves, aby poté ustoupila valivému, pomalému odcházení hrdinů do údolí. Fasa. A ani na starou dobrou meluzínu se nezapomělo, dáma v letech dostala slovo v opusu Antarctica. Titulní skladba Sons Of Northern Darkness, která začíná super bubenickým sólem, je parádní vlajkovou lodí celé desky, kde lze najít snad vše, co nám „noví“ Immortal nabízejí. Kdyby jednu, tak tuto, ach, je to síla.

                                                                                                                                     


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky