Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Impavida - Antipode

ImpavidaAntipode

Victimer20.9.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Zbloudil jsem se smrtí na jazyku v nechráněném nekonečnu, tetelím se blahem, ale jsem tak trochu ztracený...

Tohle je druhá strana mince. Ta zvrácená. Chuť na sebemrskačství o prázdninách, srdce na dlani schované mezi prsty u nohou a nůše babky vycházející z lesa zapíchlá v babce samotné. Smrad jejího tlejícího těla. Mrtvolný a výrazně přebíjející vůni paseky, na které tělo leží. Nebo se spíš v zem obrací. Obrací se i děj a obrací se i význam. Je vystaven opozici a nemůže se ubránit. Je to příliš těžké sousto. Ten protisměr a výzva se v něm najít. Antipode.


Impavida je jednou z kapel, která to už jednou zabalila, aby po čase znovu povstala. Polovina základní sestavy tenkrát patřila Markusi Siegenhortovi, který se dnes miluje se stíny a napadaným listím ve jménu Lantlôs a jde mu to k pleti. Extrém Impavida již mu asi nebyl po chuti. Během reinkarnace tělesa byl povolán do zbraně He, Who Walketh the Void, jež jinak sídlí až za oceánem. Budiž. S novým zápalem, v obměněné sestavě a s novou chutí po krvi bylo nahráno druhé album. Impavida, to je black metal. Atmosférický, zbloudilý v časoprostoru, temně se vinoucí skrz nekonečno a vyjevující nejednu obskurně děsivou vizi. Vejděmež tedy v temnotu, pohovořme o smrti a síle tápání ve vesmírných dálkách, jež hudba Impavida evokuje, aniž by je nějak dlouze navštěvovala.

 


Impavida v sobě mají cosi zvráceného a nepěkně syrového, ale dávají to na odiv jen v určitých dávkách. Ta mezihra, vzájemné provázání a dýchání jedněmi plícemi rouhavé tmy, místy stagnuje. Nebo mírně přidušeně trhá mocné obrazy zkázy na stovky nesourodých motivů. Jaký to rozdíl, když do sebe vše přirozeně zapadá a když se ta snaha vše slepit dohromady rovná mučení. Jako by si Impavida neuměli pořádně vybrat. Chvíli jsou zhoubní a lačnící po obětech až běda, a pak se najednou ztratí kdesi ve hvězdách, které jim však nevyzradí vše ze svých tajemství. Když už Impavida nabývají na síle a snaží se protáhnout prostor svého nuzného pohybu, tak ustrnou a nabídnou nějaký podivně vybledlý motiv, kde jen mrhám časem. Typický příklad kapely, kde jakmile se nadchnu, tak mi to nadšení za pár minut zmizí jako pára nad hrncem. A je těžké to změnit, protože se to pořád opakuje.


Abych byl přesnější, Impavida se umí splašit kladiva, umí vyprávět a blouznit ze snů, ale celkově je musíme brát jako atmosfériky z divných koutů mysli, kam se běžně dostane jen ten, kdo holduje kryse místo pěnkavy a rád se dívá za zrcadlo, neb ta cesta za ním může mít své kouzlo. Album Antipode nabízí čtyři skladby. Dvě jsou dalekosáhlé exkurze do pološílenství mysli a dvě pak plní funkci jakýchsi dozvuků. V těch delších kusech hledejme smysl zvrácenosti, pořádků naruby a oddání se vizím toho druhého světa v nás. V každém je ho trochu jiné množství. To, které nacházím ve skladbách Impavida mne naplňuje jen z části.

 


Kdybych si měl vybrat, tak mi nejvíc sedí krátká mrzká šleha Corpse Devourer. Celkové poloze alba se trochu vymyká a asi právě proto u mě vede. A taky proto, jak nadpozemsky nabíhá svým tahem. Jako by to byla turbína deziluze. Mrtvoly, to je moje. O to víc, když z nich cítím hnusný keltský mráz po těle! Závěrečná Towards the Pyre je pravý opak. Jen dohrává splín a vyhlíží přítomné pozůstalé na konci alba. Sama o sobě víc připomíná vytahanou kůži nebožky visící z rukou jako křídla padlého anděla, než skutečnou funerální chlípnost a tik mysli, který bych tak ocenil. Přímo by se to nabízelo, ale konec příběhu je zde prostě podán jinak...


Impavida neohromili, ale aspoň dodali pocit, že to nekalé v jejich hudbě umí vměstnat do hlavy myšlenku oddání se zvrhlým výletům napříč universem. Ve jménu temnoty, kousavě neúprosné a nečitelně vtíravé. Ano, úplně to neladí...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky