Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
In Vain - Aenigma

In VainAenigma

Sorgh5.4.2013
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Na nové album norských In Vain jsem se vydatně těšil. Považuji se za oddaného fanouška již od jejich vynikajícího debutu The Latter Rain, který vnesl do mé domácnosti čerstvý vítr syrové progrese a jímavých melodií. Dnes jsem naprosto ztracen a přísahám Aenigmě věrnost.

Aenigma si nese dědictví svých poměrně mladých předků a odvolává se na ně s vehemencí zarputilého staromilce. Její projev je však kultivovaný, až salónní a zavání aristokratickou sebejistotou. Nutno podotknout, že ani předchozí alba na sebe neupozorňovala nějakým smradem a špínou, spíš se sázelo na čistotu hned od kolébky. In Vain si jsou dobře vědomi, že se vyplatí držet masivního zábradlí, kterým ohradili leštěné stupně předchozích desek. Těmito zásadními prvky si kapela vybudovala renomé originální tvorby a získala nehynoucí nadšení posluchačů celého světa. Od zrodu si čtu jejich vlastní a čitelný rukopis, který nelze zaměnit s žádnou jinou kapelou co znám. Vlastně mě ani nezaráží, s jakou samozřejmostí se mi Aenigma vžrala do mozku a dosud zde setrvává, zatímco já lamentuji únavou po další probdělé noci. Stále mi tam hraje, nemohu spát, zpívám si.

 

Přitom to zpočátku tak jednoznačně nevypadalo. Několik prvních poslechů jsem jen vykonal a až posléze došlo k nahlodání citlivých neuronů a následné mrtvičce. Nyní je album natrvalo zabydleno, za čelní kostí si zřídilo kvartýr a stalo se mým permanentním společníkem. A nevidím nejmenší důvod, proč by to tak nemělo být. Aenigma funguje skoro stejnou silou jako kdysi The Latter Rain. Deska z prvního pohledu a poslechu nesází na bombastičnost svých předchůdců, zejména debutu, který své ambice rozhazoval plnými hrstmi kolem sebe. Spíš se uchyluje pod jemný závoj, pod který je třeba se opakovanými poslechy vetřít. Až poté dojde k rozpučení chladem zataženého poupěte a my jako lačná včelka můžeme sát bohatý nektar promyšlených kompozic.

 

Album spadá do kategorie nahrávek, které nelze jednoznačně zařadit do nějaké škatulky, na to je příliš košaté a rozmáchle si bere ze všech stran plnými hrstmi. Tak jako v dřívějších dobách kapela vystavila na odiv svoje sklony k silným melodiím, které jsou jednak dílem instrumentálních kreací (ať už jsou pod jejich linkami podepsány kytary nebo klávesy) a jednak vokálních partů. Ano, zpěvy jsou velmi výrazným aktivem desky. Krom bubeníka se na nich podílí celá kapela a každý zde má svoji roli. Prim hraje drsný vokál, který koketuje s coreovou surovostí, ale nejednou zabrousí i směrem k blackovému murmuru nebo hlubokému dávení. Zkrátka rozmanitost jako na letní pasece. Nejsilnější momenty jsou bohaté na sborové zpěvy, které mi silou vyvolaných emocí zvedají chloupky za krkem. Vystupují buď jako hlavní prvek, nejčastěji v refrénech, jinde sekundují ostrému chroptění a tlumí dopad jeho zlosti.

 

 

Na Aenigmě se s ingrediencemi hospodaří moudře, kombinuje se a každá skladba má svůj osobitý výraz. Kdo si dá čas a „práci“, najde zde tolik materiálu k přemýšlení, že je toho na jedno album až moc. V případě In Vain se ukazuje, že se vyplácí si počkat až všechny nápady uzrají a teprve potom je pustit do světa. Tři roky mezi deskami jsou v jejich případě naprosto optimální a potom není divu, že si z nich sedám na prdel. Kombinační partie deathových barikád, které rozbíjí nájezdy dětských kočárků se slunečními paprsky v zádech, to je prostě lahoda slyšet a jen kamennému srdci se nezvýší tlak. Když v nastalém rozbíjení atomů nalézám prvky progresivních částic, už jsem naprosto ztracen a přísahám Aenigmě věrnost. Radost mi rozhodně nekazí ani občasné černé zálety, naopak, blacku je použito jen decentně, spíš pro samou rozmanitost. Je to zejména práce kytar, které útočí svým jedovatě bzučivým zvukem. Prostě paráda. S albem se loučím stylově, nechám se laskat posmutnělým saxofonem, který zní v závěrečné Floating On The Murmuring Tide. Sebevědomě se sklání nad hladinou rozlitých snů a nic nedbá na vzrůstající šrumec kolem ani divokou, blackově laděnou jízdu. Tahle skladba se ctí uzavírá celou kolekci a tvoří konec jednoho začátku. Tady kloubouk dolů, upřímně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 6.4.13 15:00odpovědět

Bezpochyby skvělá deska, ale zatím jsem se nedostal do fáze, abych si myslel, že je lepší jak "The Latter Rain". Třeba to ještě přijde, třeba nejsem hoden....

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky