Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
In Vain - Solemn

In VainSolemn

Sorgh26.4.2024
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Kapela si drží vysokou úroveň a posluchačům přináší už tradiční materiál. Je to stále výborné, ale začínám z toho cítit únavu. Další takové album už by mohlo být příliš.

Melodické souznění s frontou tvrdých pasáží, progresivní duch a novátorství. To vždy byli a jsou norští In Vain. Letos jim vyšla deska Solemn a určitě bude zajímavé slyšet další krok v životě této nevšední kapely.

 

Při pohledu zpět se ukazuje, že každé jejich album má to své a ani jedno nejde považovat za slabotu. Všude najdeme jak tvrdé pasáže, tak procítěné a emotivní momenty. In Vain v tom umí dobře chodit. Avšak to první opojení, které jsem zažil při poslechu debutu je dávným, už jen vzpomínaným zážitkem. In Vain jsou tady dost dlouho na to, aby zásadně orali mou psýchou, ale přesto jsem za každou jejich desku rád a vždy se těším na novou.


Solemn se svým zvukem, svými prvními tóny okamžitě přiznává ke všemu, co kapela v minulosti napáchala. Hned jsem našel povědomá znamínka na hýždích krasavice. Opět se potvrdilo to, že kapela už má časy obrušování a ladění dávno za sebou, a už plodí vyzrálé klenoty typického zabarvení. Posluchač po chvíli zjišťuje, že poslouchá hudbu takovou, jakou čekal a jestli je stálým fandou, tak vlastně i žádal. Věrnost zde není podrobena zkoušce, protože u In Vain už víceméně zmizel prvek překvapení a nastoupila zrádná jistota.

 

Jasný rukopis kytarové rytmiky nás uvede do světa, který jsme naposledy zkoumali šest let zpátky. Od té doby jakoby se nic nezměnilo. Opět musíme čelit bohatému vokálnímu ataku, na kterém si In Vain zakládají. Zpěvy vyznávají více forem, týrá nás vzteklý blackový řev, kterému sekunduje hlubší, ale ne přímo záhrobní growling. A opět nás co chvíli hýčkají jemné sborové zpěvy, které jsou cukrem po předchozích ranách bičem. Jede se podle dávno nastavené laťky a posluchač se nemůže ztratit. Ojedinělou zajímavostí je pro In Vain netypický zpěv ve skladbě Beyond The Pale, který najdeme na konci páté minuty. Taková dikce tu, myslím, ještě nebyla. Důležitým faktem je, že se chlapi umí do nástrojů stále vehementně opřít. Přítomnost blacku tady vykukuje za každým, když ne druhým, tak třetím rohem a některé pasáže jsou skutečně tvrdé a nelítostné. Where The Winds Meet je zrovna taková, brojí jak zajímavým duelem kytar v úvodu, tak neřídnoucím blackovým soumrakem. Své koule určitě má i Season Of Unrest, hlavně když se odváže po hezkém partu konejšivého saxíku. A nakonec pro mě asi nejlepší skladba To The Gallows, která se, kromě vlastní syrovosti a samozřejmě i nezbytné melodiky, na několika místech přibližuje epickému tónu připomínajícímu Borknagar. Jde pouze o několik momentů, ale tyto barevné střípky patří do kompletního kaleidoskopu desky, která tyhle drobné detaily potřebuje jako sůl.


Jinak mi totiž vychází, že Solemn je sice stále nadprůměrné album, ale při hledání toho nejlepšího od In Vain bych se raději podíval zpět. Příště by nebylo špatné lehce nabourat zaběhnutý koncept a vpustit trošku nepředvídatelného chaosu. Se zachováním tradičních propriet, které milujeme.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 25.11.18 16:10

Ty jo, tak můj oblíbenec Paul Barker vydal nový Lead into Gold... No, vždycky jsem ho měl rád, kromě Ala zásadní člověk v Ministry. Po jeho odchovu 2003 se Ministry zhoršili (dočasně). Starý Lead into gold se mi líbí, stejně tak Paulovo projekt Flowering blight, ale už jsem to neposlouchal léta (zaímco Ministry de fakto denně). Paul byl součást skupiny USSA, což mi nebavilo, slušný songy ale byly na Paulově kolekci Fix this. No a The sun behind the sun? Ještě to nemám až tak naposlouchaný, ale už na začátku mi zarazily poměrně archaický postupy a téměř absence kytary. Deska mi celkově připadá kvalitní, super bubny a baskytara (jak jinak), ale za vysloveně skvělej song považuju jen titulní věc, jinak je to v pohodě, ale nenadchne mě to... V porovnání s poslední deskou MInistry Amerikkkant je Sun behind the sun v jiném stylu, v něčem i lepší, ale celkově horší. Pro mě tím pádem vedou Ministry i bez Paula, protože Al vydal od Paulova odchodu 6 alb Ministry, z nichž by se dala vybrat celá řada výborných songů. Ale co mě v poslední době hodně zajímá, je, že se kluci znovu zkamarádili a plánujou spolu po 15 letech psát novou muziku. Což je už léta můj sen. Al jako hlavní skladatel a Paul jako intelektuál v pozadí, kterej vytváří zajímavý zvuk a přidává do Ministry svým skladatelským vkladem takovou citovější atmosféru. No a jeho baskytara, to nemá konkurenci, hlavně na Filth pig a Dark spoon. Ale jako solitér mě Paul vysloveně nepřesvědčil, taky ten jeho nevýraznej vokál celou desku neutáhne. A ta staře znějící elektronika? Asi by byla v pohodě, kdyby tam bylo ještě něco navíc...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 26.4.24 9:29odpovědět

Dobré, ale jenom dobré. Minulá deska mě bavila víc a tahle už podle mě žije hlavně z její podstaty.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky