Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Incantation - Unholy Deification

IncantationUnholy Deification

Garmfrost23.10.2023
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Unholy Defication je album příjemně vstřebatelné a lákající k dalšímu poslechu.

Stejně jako zbytek světa i já hodnotím každou novou nahrávku nesmrtelných Incantation optikou vlastní historie. Poslouchám tyto smrtonoše od svého dětství. Můj vztah se během dospívání a stárnutí měnil. Od prvotního nadšení a následného odmítání jsem si před dekádou našel cestu zpět. Porovnávám raději poslední desky. Jsou si podobnější, nahráli je věkově srovnatelnější muzikanti a už od nich neočekávám žádnou rebelii jako spíše sázku na jistotu a super zábavu.

 

Unholy Deification tyto požadavky beze zbytku splňuje. Incantation nezkouší žádné novoty. Jedou pěkně v járku a dělají radost svým věrným napříč planetou. Jejich death metal je archaický, je ponurý a chorobný. Už nezmiňuji zlý a brutální, poněvadž všechno bylo už dávno překonáno dalšími a dalšími následovníky. Co se Incantation upřít nedá, je snadno rozpoznatelný rukopis a nerozporovatelné místo v galerii titánů extrémní hudby.   

 

incantation

 

Lidé kolem Johna McEnteeho se mnohokrát protočili. Spolu s letitým kumpánem Kylem Severnem táhnou tu svou káru neúnavně dál. Rovněž basák Cuck Sherwood je členem kapely patnáct let. Utíká to. Jediným novicem a posilou ansáblu je o generaci mladší kytarista Luke Shively (Dismemberment). Je to samozřejmě John, kdo diktuje, kdo udává tón a tak Lukeho přítomnost příliš významným obohacením není.

 

Unholy Deification se od Sect of Vile Divinities moc neliší. Nejraději mám Profane Nexus – to byla sakra dobrá deska. Jsou jimi i zmíněné poslední dvě, jen mám problémy říct a vypíchnout, v čem jsou jiné či výjimečné. Jsou stejné po všech směrech. Novinka samozřejmě neopisuje předchůdce. Jen v klidu navazuje tam, kde skončila závěrečná skladba Sect of Vile… Nová sbírka je záživnější, možná i více doomová a oplývá chytlavějšími sóly. Mají podobný feeling i atmosféru. Někdo se může ušklíbnout nad tím, proč má poslouchat to stejné pořád dokola. Nemusí. Rád bych zde zmínil, že čekat od starobylých kapel nečekaný progres by mohlo přinést nemalé zklamání. Leč bych právě vypíchl, že na rozdíl od mnoha jsou skladby Incantation příjemně vstřebatelné a lákající k dalšímu poslechu. Ani fyzickou únavu, jako v případě posledních Cannibal Corpse, u Incantation nenacházím. Pánové se nepouští do přehnaného extrému. Tam, kde tuší, že by to nemuselo dopadnout dobře, nejdou, a dělají dobře.

 

 

Kdo má rád staroškolský death metal s dobrým growlem a výbornou tvůrčí nápaditostí, neměl by Unholy Deification vynechat. Groove tlak jako například v Convulse (Word sof Power) III nebo sypanice v Offerings (The Swarm) IV je radost poslouchat. Incantation předvádí mladším konkurentům, jak se dá elegantně stárnout. Nečekejte nic nového, nic nečekaného. Vše už zde bylo. Je to ale podáno s grácií a nadhledem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky