Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mistři pekelného deathu Incantation jsou zpět s další sbírkou surové zábavy, která se přes všechnu starobylou auru nese hrdě současností. Je jasné, že co bylo pro svět pekelné před pětadvaceti lety, je dávno překonáno a dnes působí vlastně standardně. Nechci se opět pouštět do srovnávání s minulostí, to jsem učinil už s předešlou, vynikající fošnou Dirges of Elysium. Vrhněme se rovnou na desku novou, kterou Incantation připomínají, kdo neúnavně diktuje extrémnímu světu, jak se to má dělat.

Nevadí mi, že Profane Nexus není více ponořeno do zlého extrému a záhrobního balastu, jako tomu bývávalo. Naopak jsem velice spokojený, že se vytratila jistá únava, kterou jsem cítil v nultých letech. Incantation jsou politi živou vodou, což je oxymóron vzhledem k smrtícím kompozicím. Hodně z jejich současníků dnes sází na jistotu a vrací se k původnímu znění, což často dopadá dost marně. Ne tak Incantation! Je jasné, že stačí pár vteřin a víte, že se jedná o veterány, co pomáhali tvořit scénu. Ale díky rozbitým kompozicím, ve kterých se nejeden ztratí, cítíte jakousi vzrušující nervozitu, co do vás navrtá klaustrofobii. Střídají se v nich černé melodie s opravdovým hnusem nahánějícím strach. Nečekal jsem, že se ještě dočkám při poslechu nějaké nahrávky Incantation jakéhokoliv překvapení, ale ponuře dávicí části mi nahání husí kůži naprosto dokonale. Skvělý je taktéž zvuk z dílny Dana Swanö. Jak je jeho zvykem, nechává skupině její přirozenost a zároveň ji nakopne svým nakažlivým nadšenectvím.

Nechci zastírat, že slyším samé předvídatelné prvky, ale kupodivu mi to ani moc nevadí. Už to vše tak nějak chce fanoušek slyšet a běda jestli ne. Úvodní vypalovák Muse není zrovna nejreprezentativnější song na začátek. Jako by skladatel neměl žádný nápad a hodil něco od pasu. Až závěr skladby přináší menší porci temnoty. Byť bezzubé. Další zásek už zacloumá pozorností o poznání víc. Visceral Hexahedron se svým hozením do doomové bažiny a kusem nasrané zběsilosti překvapí. I growl otce zakladatele Johna McEnteeho opouští šeptavou polohu a rozeřve se na jeho poměry věru dost. Dovedu si představit, že běžní deathers budou mít kopřivku z Incorporeal Despair. Naprosto netypická nervní záležitost prakticky neopustí ultra pomalé tempo a z těch akustických vybrnkávaček a basového bublání je nevolno i mě. V pozitivním slova smyslu. Ovšem při prvním poslechu jsem brblal, co to ku.va je! V mých kacířských očích a bláznivé mysli je to jedna z nejzajímavějších skladeb, co Incantation za poslední roky zplodily.

To hned následující Xipe Totec funguje jako krátká šleha léčící nasrané drtiče. To stejné i Lus Sepulcri šlape v klasické rubanici jako nůž po másle. Jen ta zběsilá sóla zlobí jinak jednoduchý nářez. Nejlépe nazvracený vokál pak nacházím ve skvělé Messiah Nostrum. Skladba se většinou táhne, tak je prostor pro pořádné bručení. V rychlých pasážích mi přijde vokál poněkud odsekaný. Záměr, je mi to jasné, ale moc se mi nelíbí. Omens to the Altar of Onyx patří k těm kompozicím, činícím z novinky výjimečnou desku. Střednímu tempu sluší sólové výpravy i kila, u kterých vám upadne hlava.

Na hodně místech mi vadí basa, která totálně kopíruje kytary. V deathu není absence zajímavé baskytary žádné novum, ale proč ji pak zvýrazňovat, že si toho všimne leckdo. Nikdo nečeká od ortodoxní bandy technické parádičky, ale pokud jsou zde tří nástroje a dokonce i bicí jsou pestré, ocenil bych basu jako např. v závěrečné Ancients Arise. Najednou to jde! Harmonie tří strunových nástrojů je zde výtečná.

Nebudeme si nic nalhávat a tvrdit, že je Profane Nexus něčím výjimečné dílo, zásadní pro diskografii Incantation nebo extrémní scénu. Je ale počinem povedeným, byť více standardním než o kus lepší předchůdce. Máme zde opět úkaz, že lze hrát třicet let, neznít vyčpěle či dokonce trapně. Pro pravověrné je podobná nahrávka dárkem, udělá radost i smrtícím doomerům. Kdo pak hledá jenom novoty nebo naopak zaprášená zla, nemusí ztrácet s novou deskou kultovních Incantation čas.