Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Infection Code - La Dittatura Del Rumore

Infection CodeLa Dittatura Del Rumore

Bhut21.8.2014
Zdroj: mp3 (192 kbps), promo od vydavatele
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Album, které má vše – je neotřelé, ambiciózní a s příběhem. Výtečný nástup, hladký a pestrý průběh a gradující zakončení. Žádný prostor pro nehmotnou výplň bez charakteru. Nečekaně podmanivá muzika.

O tom, že nějací Infection Code z Itálie existují od roku 1999, jsem věděl asi tolik, jako o situaci, kdy v Číně na odlehlé křižovatce nedaleko přírodní lékárny spadlo dítěti jízdní kolo do kaluže. Zkrátka nic. Po přečtení doprovodných průpovídek z promo dokumentu jsem sice nabyl informace zajímavé, za to ne moc nečekané a dechberoucí. Nicméně nyní nemusíme Infection Code rozebírat po stránce historické a záslužné, nýbrž pouze po té aktuální hudební, kterou předkládají na zbrusu nové desce La Dittatura Del Rumore.


Nástup desky je velkolepá záležitost. Docela tápu v paměti, kdy mne úvod do alba natolik strhnul. Jde o jasné poselství, které se vrství a přidružuje k sobě další a další tóny a zvuky. Základem je noise vyznění s drone xichtem. Po chvilce se přidají bicí, jejichž specificky cinkající činely budou drásat vaše nervy po celou dobu nahrávky. Právě bicí jsou asi nejobdivuhodnějším nástrojem z nahrávky vůbec. Alespoň já jsem z nich odrovnaný. Pak přijde připomenutí ala poslední deska Oranssi Pazuzu a výlet do neznámých končin může zplna začít.


Vlastně ti Oranssi Pazuzu nejsou tak úplně nevhodným přirovnáním. Celkově je totiž deska hodně výpravná po avantgardně-psychedelické stránce. Důležitým prvkem je však noise, jak už bylo ostatně uvedeno výše. Všelijaké bzučení a zurčení důkladně doprovází každou vteřinu desky, aby posluchač náhodou neunikl tomu prapodivně skličujícímu a nervóznímu dojmu. Dokonce i samotný (jinak čistý) zpěv je ztýrán jakýmsi šumem a bručícím efektem. Výsledek, kde elektronika zastává nějakých sedmdesát procent nahrávky, shledávám velice vkusným a nápaditým.


Ano, je to tak. Dojem z desky mám silný a kladný. Kapela dokázala překvapit, dokázala udržet pozornost po celou dobu nahrávky a nenechala vydechnout. Slabého místa jsem si nepovšiml. Jednoduše vše jak má být. Nepředvídatelný průběh, originální pojetí, silné emoce, divoké pasáže střídající ty pomalejší. Album, které má vše – je neotřelé, ambiciózní a s příběhem. Dokonce i obal lahodí mému oku a vkusně zapadne po bok tolik oblíbených amplionů naší redakce. Stylový materiál, který stojí za prostudování. Výtečný nástup, hladký a pestrý průběh a gradující zakončení. Žádný prostor pro nehmotnou výplň bez charakteru, ale diktatura hluku v té nejlepší formě a nádherných představách. Nečekaně podmanivá muzika.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky