Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rád bych se na moment vrátil k předešlému roku, a to k výborné nahrávce španělských deathers Infrahumano nazvané Depths of Suffering. Depths of Suffering je druhým full-lenght počinem této smrtící hordy tentokrát vycházejícím pod značkou tuzemského vydavatele Lavadome Productions. Jedná se o řádnou deathovou libůstku. Infrahumano nepatří mezi zelenáče. Jsou součástí scény přes deset let. Na svém kontě mají vedle obou řadovek dvě dema a jeden živák. Zatímco první album lákalo blasfemickým deathem uspokojujícího např. fans Deicide nebo Krisium, Depths of Suffering se posouvá dál, ale kořeny nezapírá.

Death metal v rukou současných Infrahumano je plný surových výpadů, groove rytmiky. Trochu blasfemie debutu zůstalo v rukopisu i na Depths of Suffering, nicméně výkon instrumentálních i tvůrčích schopností je svým způsobem velkolepější, konkrétnější ale také hůře zapamatovatelný. Jak to vypadá v realitě? Pánové si pohráli s každým detailem, jejich kompozice nejsou tolik chaotické, jsou promyšlené a v podstatě každý riff, vyhrávka či přechod má své jasné místo. Zdá se, že jsou skladby hnány chytlavými motivy, ale ty vás mohou zatáhnout do slepé uličky. Až s několika poslechy vykrystalizuje jejich zápal a vše se stane jasně zřetelné.

Skladby v Depths of Suffering nejsou nijak složité, ani strojovitě strukturované. Nejedná se o prog/tech/disso atd. Je to death metal! Kapela nabízí vlastní pohled na temnotu s robustní rytmikou a kupodivu místy hodně zajímavou atmosférou. Přičemž platí, že náladotvornost není hnaní silou nahrávky a nesnižuje její tlak a tvrdost.

Produkce nahrávky jde v ruku v ruce s robustností songů. Nejedná se o žádnou špínu ani přehnaně čistou práci. Má skvělé basy, bicí zní přesně tak, aby z vás vytloukly duši. Při poslechu mi je dobře po těle. Album hraje dobře z beden i ze sluchátek. Nejlépe pořádně nahlas! Jedovatý dvojzápřah kytarových vyhrávek často souzní, ale nebojí se vydat každá vlastní cestou. Sólové hrátky jsou intenzivně pronikavé, kradou si okolí dost pro sebe, ale umí zmlknout a drhnout vespolek utrhlavu. Naopak basa spolu s bicími výtečně udávají tón. Jedou hlava nehlava, není čas na pauzy. Blasty, výjezdy umí ustoupit nakažlivému houpáníčku. Moc se mi líbí správně nabroušený growl. Nepouští se do žádného dobrodružství, vztekle odchrchlává opovržení vůči lidské hlouposti a zlobě. Nebere si servítky, nebaví ho církve a jejich zneužívání symbolů i lidí, popisuje temnotu ale také romantismus a smrt s ním spojenou.

S hlubinami utrpení souzní také úžasné zpracování pěkného digipaku. Motiv obrázku je ohnivý, logo kapely příjemně zapadá do celkové nálady cover artu. Uvnitř se pracuje s podobnými motivy, i fotografie členů nepůsobí navíc, ale jsou zakomponované do děje. Chybí mi tam ale bubeník. Damián Álvarez album nahrál, ale členem už není. Uvidíme, zda jeho následovník bude podobně schopným úderníkem a Infrahumano ještě posune dál.

S Depths of Suffering si Infrahumano postavili laťku proklatě vysoko. Plynule navazují na své předchozí nahrávky, rozvíjí své schopnosti a možnosti, a jdou neúprosně dál. Nezrazují své kořeny, přitom jim ukazují záda. Profesionální výkony skladatelské i instrumentální jsou vzácně vyrovnané, celku neschází vášeň a surovost. Album se poslouchá samo, láká k neustálému opakování, protože karty nehází předčasně na stůl, ale své trumfy si rádo schovává. Depths of Suffering je výbornou kombinací živočišnosti i rozvážné brutality. Všudypřítomná výbušnost je pod přísným dozorem. Vše doutná pod povrchem, aby veškerou rozvahu vzápětí v silné explozi rozmetala na atomy.