Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Inhibitions - With the Fullmoon Above My Head

InhibitionsWith the Fullmoon Above My Head

Garmfrost5.10.2020
Zdroj: CD, promo od vydavatele
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: Dojem z With The Fullmoon Above My Head kazí především její stylová rozháranost. Kapela jakoby nevěděla, jestli chce být raw, tedy ostrá jako břitva, nebo s příměsí kláves raději zkoušet cvrlikat jako staří Dimmu Borgir (The Final Pain).

Jsou kapely, které nabízí světu skvostné debutové nahrávky a laťku jimi nastavenou se jim pak nikdy nepodaří zdolat. Pak jsou takové, co rostou s každou další nahrávkou a jeden se nestačí divit, kde se v kdysi neohrabané nicce bere taková síla. Pak jsou samozřejmě i ty, které z ničeho maximálně vykřesají průměr a nepomůže jim ani svěcená voda. Inhibitions mají na krku už víc než dvanáct let existence a nutno dodat, že z podzemního proudu se jim zatím nepodařilo dostat ani na skok. V jejich syrovém matrošu se mihne sem tam chytlavý kousek, ale většina se nese v nic moc módu.

 

Vydávající label Satanath Records nám album With The Fullmoon Above My Head poslal k recenzi s ročním zpožděním. Mezi tím vyšlo další album, ale o něm možná později. Abych navázal na své filozofování, Inhibions patří bez sebemenšího zaváhání k třetí variantě. O průšvih století se sice nejedná, to bych zbytečně hejtoval, každopádně s ohledem na více než dekádu fungování a fakt, že je recenzovaná deska už třetí v pořadí, nepřináší její poslech zhola nic výraznějšího. Oba členové, kteří si své nástroje pohostinně rozebrali, umí hrát, své hudbě věří, ale božskými nápady nehýří ani za mák. Jedná se o kapelu, kterou si s chutí poslechnete v klubu, ale ani ve snu vás nenapadne si ji pustit doma a časem zapomenete i její název.

 

inhibitions

 

Dojem z With The Fullmoon Above My Head kazí především její stylová rozháranost. Kapela jakoby nevěděla, jestli chce být raw, tedy ostrá jako břitva, nebo s příměsí kláves raději zkoušet cvrlikat jako staří Dimmu Borgir (The Final Pain). Nejedná se o žádný sekec mazec, sypačky se rozjedou jen občas. Nejlepší momenty se odehrají ve chvíli, kdy zvolní úplně. Tehdy se přidávají působivé basové hrátky a příjemně rozehrávají kytaru (Voices Inside). V ten moment má víc prostoru se uvolnit a přidat na vyhrávkách. Až v závěru se ozvou ozvěny své domoviny (Κανεις σας δε θα μεινει ζωντανος). Toho by se kluci měli držet. To se mi líbí. Tohle tvrzení, přiznávám, je hodně osobní a není nutné je brát jako směrodatné.

 

Nechci říct, že by čas strávený ve společnosti With The Fullmoon… byl pro mě utrpením. Občas jsem se do poslechu musel nutit, ale když už jsem si album pustil, doposlouchal jsem ho a sem tam se přistihl, že si poklepávám do rytmu. Image obou pánů mi připadne ve své prostotě úsměvná. Jeden je zakuklený a druhý ne. Na druhou stranu až na logo, které je podle mě moc přehnané, je grafické zpracování vnitřku bookletu (i čelní front cover) příjemné a pro mě představuje to nejzajímavější.

 

 
Rád bych vše zakončil konstatováním, že se vše v budoucnu v dobré obrátí, že je na čem pracovat a vyvíjet se. Bohužel jsou Inhibions už kapelou zavedenou, vyspělou a ve svém přesvědčení zakotvenou. Výsledkem je právě aktuální novinka Divine Plague. Nevím, co by se muselo stát, abychom našli společnou řeč. Každopádně szohlasů, které jsem zaregistroval, je mi jasné, že moje tvrzení se nemusí rovnat názoru veřejnosti. Přece jen existují daleko větší zbytečnosti a hovadiny, které neúprosně zaplavují scénu.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky