Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Inritvm - Ex Nihilo ad Nihilum

InritvmEx Nihilo ad Nihilum

Garmfrost26.12.2025
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Inritvm hrají black metal se vší divokostí a hnusotou, ale s mnoha přesahy k volnosti s touhou objevovat hlubiny či dálky.

V klasické představovačce na úvod zmíním, že pro mě Inritvm znamená výtečné ohlédnutí k tomu nejlepšímu z francouzské blackové scény zejména devadesátkové éry. Ke kapelám, které jely svoji linii, byly známé svou neústupností či uvěřitelnou temnotou. Rovněž správně hnusným zvukem a nepříjemnou atmosférou. Inritvm jsou nováčkem na scéně, nicméně kapelu tvoří zkušení matadoři známí z takových es jako Haemoth, Bael, Spektr nebo Antaeus. Představte si mix ortodoxního blacku s experimentálními choutkami, nihilismu, opovržení a frajerského bušení si do prsou.

 

Produkce debutového počinu Ex Nihilo ad Nihilum je poplatná staré (ne)dobré francouzské škole. Typické podzemí, zkušebna a obývák. Dá se říct, že než si všimnete bravurního tvůrčího umění a ještě zdatnější instrumentace, zasáhne vás odporná špína, která umí odradit nejen náhodného klikače po spotify i nejednoho vychutnávače blackového zla.

 

Základy jsme si tedy vyznačili. Víme o práchnivějícím blacku, nepříjemné náladě, místy dosti uvěřitelné psychóze. Ve skladbách se střídá vyhlazovací nátura se sípajícími depresemi a dotekem dark ambientu. Vokál se plantá kolem nebohé mysli, kouše a pouští jed. Bez varování ničí podvědomí, udává tón nebo se na dlouho odmlčí. Začleněné noise vstupy, mluvené slovo a v povzdálí znějící klasika klidnému prožitku nepomáhá. Je to na vás.

 

V hnusném prostředí se ovšem semtam objeví i kus melodie. Melodické vpády tvorbu Inritvm nezjemňují. Tvůrci si hrají s náladami, nechávají se nést instinktem a nebohého posluchače vystavují různým výzvám. Ex Nihilo ad Nihilum je ve své vzdálené ortodoxnosti old schoolu vlastně hodně vzdálené? Na trve základech je album pevně ukotvené. Inritvm se nebojí odpíchnout od daných představ směrem k surrealistickému vnímání hudebního umění.

 

Ex Nihilo ad Nihilum vnímám jako soundtrack k divnému artovému filmu. Občas mě oslepí zvláštní záblesk psychopatické tortury, po chvíli se objevím v klubovém rauši s kapelou s očí do očí. Ex Nihilo ad Nihilum je dílem sice zkušených, ale stále hladových dravců bez omezení a velikášských manýrů. Inritvm hrají black metal se vší divokostí a hnusotou, ale s mnoha přesahy k volnosti s touhou objevovat hlubiny či dálky. Z počátku je album kostrbaté a odrazující. Postupně odhalí mnoho zábavy. Album roste a hraje si s vnímavým posluchačem hru na schovávanou s nejistým závěrem…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 26.12.25 18:30odpovědět

Inritvm to dobře dávají, líbí se mi to. Možná se někdy přistihnu, že mi to lehce sklouzne mimo zájem, ale většina je moc dobrá, ušpiněná a vášnivá věc.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky