Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

 Pohledem Garmfrosta

Když jsem přemýšlel nad svými pocity z nového počinu brněnských provokatérů Insania, hrála mi hlavou slova a zároveň název úvodního songu Bude to boj, ale neboj. Insania už dávno není hardcorovou hydrou plnou temných nálad a tvůrčí nebezpečnosti. Jsou rockovými hračičkáři, kteří nechodí pro ostrý rým daleko. Už předchozí GRRRotesky šly naproti většinovému posluchači, u kterého se ovšem očekává, že má smysl pro šibalství, nadhled a kritický tón. Právě v tomhle duchu se nese Neo-Noe. Novinka se od předchozí desky (nesrovnávám se staršími nahrávkami, ty jsou naprosto odlišné) příliš nevzdaluje. Ač jsem byl nalákán promo řečmi, že Neo-Noe je svým způsobem návratem k ostřejším riffům, výsledek je rocková sbírka anarchisticko-filozofických pamfletů a po hardcoru ani památky. Insania se dostali do sporu v médiích, kde byli osočeni, že si dělají legraci z Václava Neckáře. Což možná jo, ale já z nové desky vnímám umělecký příklon ke staršímu českému rockerstvu v čele s Pražským výběrem, Hlavsou nebo klidně i Neckářem. Legraci si Poly odjakživa dělal ze všeho a ze všech. A to i ze sebe samého. V tom je jeho největší přednost. A pro někoho slabina. Neo-Noe bude výtečně fungovat na koncertech, kde se Insanii daří nejvíc. Mám své favority i songy, které mě nebaví. Tak to je a je to jednoduché. Co si nejvíce užívám, jsou opět výborné texty. Ty mě vedou k hořkému uchechtnutí i k zamyšlení. Poly je výborným vypravěčem a zručným jazykohráčem. Takže suma sumárum: Neo-Noe není žádným překvapením, vše přirozeně plyne. Kdo nemá rád Insanii na posledních albech, nebude ji mít rád ani teď a naopak, kdo si užívá jejich rockovější a krapet mainstreamovější tvář, Neo-Noe si rovněž oblíbí. Já se dávno rozloučil s érou Zimního varování a beru současnost takovou, jaká je.

70 %

Pohledem Sorgha

Už jen tím, že člověk začne slovem legenda, se nepříjemně svazuje, protože se automaticky čekají slova chvály a obdivu. Insania legendou je, co si budem. Ale jestli jsou stále stejně jedineční a na výsluní, to už nemusí být pravda.

Insania mě svojí hudbou už nepřekvapuje a zůstávám v mnohem chladnějším módu než kdysi, přesto je pořád sleduji a současně obdivuji nehasnoucí tah na branku. S léty neztrácí na zápalu si pohrávat s tématy aktuálního světa a táhnout řeholi crossoveru či jak nazvat to, co hrají. Smekám a klobouček za tu vytrvalost. Při poslechu Neo-Noe však vidím, že se na mých výhradách nic nemění a zůstávám skeptickým pozorovatelem v pozadí. Jde o další album vystřižené podle šablony, která je notoricky známá. Insania ráda používá téma a symbol recyklace a v jejich případě to sedí jak prdel na hrnec. Sama se recykluje stále dokola a my vlastně konzumujeme to stejné v jiném obalu.

Prim hrají rozverné, často kritické a originální texty, které jsou od alfy do omegy plné humorného kacířství, ale i kruté pravdy. Je zážitek to poslouchat a luštit, některé nápady fascinují svou jednoduchostí, ale koho to napadne, že? Hudebně to však až na výjimky taková sláva není. Když si odmyslím zpěv, tak zůstává jakýsi elektronický soundtrack s výraznými rytmy a kytarami, které jsou často jen kulisami nedělnímu kázání. Melodie nemusíme objevovat, většina se vrací z minulosti jako duchové v jiném županu. Mašina je naprogramována do módu sloka, pak zaklepe buben a hop do chytlavého refrénu. Jednoduché, předvídatelné. Například Kříž a kamení mi přijde několikrát obrácený nápad, přesto je to výborná a silná skladba. A takové jsou i další fláky, pokud přistoupíte na jejich hru. Tedy žrát texty a hledat kompoziční detaily.

Pravdou je, že čím víc album poslouchám, tím jsem proti své vůli smířlivější a tolerantnější. Kde najít podobnou klávesovou magii, než u Insanie? Kde slyšet někdy nepříjemný, často ironický, ale také upřímný slovomlýnek nutící si zamést před vlastním prahem? Škuner Neo-Noe je nakažlivý mikrosvět, s tím nic nenaděláme.

65 %

Pohledem Bhuta

Poslední Insania, která mi sedla na první dobrou od začátku do konce, byla ta, která se cejchuje letopočtem 2010. Pak jsem byl tak nějak kriticky nastaven a spíše se snažil dodržovat nějaký chladnější odstup a zdrženlivost. Proč? Zejména za to může mediální oblíbenost v té sociální bublině, kde se tak nějak hudebně hýbu. A pokud je něco společně adorováno, chváleno, doporučováno a reklamy i jiné zmínky na mě skáčou takřka ze všech možných, a zejména nemožných koutů – něco se ve mně zamkne a já z nějakého vnitřního principu revolty odmítám, plivu, povýšeně přezírám a zkrátka zaujímám nějaký elitářský postoj. Je dobré si to uvědomit, ale nějak nemám větší ambice takové chování léčit. Prostě to tak je a čas a osobní studie mohou ukázat, že jsem se třeba i mýlil. Tak to je.

Proč to ale takto vysvětluji? Protože další nahrávky téhle party z Brna, datující se do let 2013, 2017, 2022 a nově i 2026, jsem vždycky nejdříve odložil, abych se k nim postupně vracel a uždiboval si kousky, které pak vlastně vyrostly v oblíbenost. Ostatně zvuk a styl, který kapela nastavila již v roce 2010, se tak nějak příliš nemění, je spíše jen obráběn, šperkován a ohýbán. Takže i teď, když přišlo Neo-Noe, jsem to neměl na začátku jinak. Nejprve odmítání, ztráta nějakého osobního přesvědčení, jak to bude znít, a ošívání se při každé mediální reklamě – ať už tištěné, virtuální, nebo dokonce verbální.

Ale Insania vždycky třímá jablko, které je škoda neokusit. Je to takový starodávný zvyk od dob, kdy se člověk stal člověkem. Takže svoje ultimátní věty o tom, že hudba už postrádá nějaké kouzlo a sází se zejména na slovíčka a hrátky s jejich konstrukcí i symbolikou, nakonec musím drobátko redukovat. Jako pořád si tak nějak stojím za tím, že by to chtělo asi trochu něco víc, ale vlastně nedokážu stejně říct to ono, které mi nějak chybí. Když má člověk všechno, tak vlastně sám pořád hledá, co mu chybí. Nakonec zjistí, že mu chybí vlastní klid a pozastavení, a to tak nějak vnímám i tentokrát. Takže jsem zadržel emoční shon, posečkal na místě, poslouchal, vnímal, vstřebával, odpočíval, rozmýšlel a rozjímal. Výsledek je vlastně naprosto v pohodě.

Kam to teda vede? Tak začněme tematicky – textově. Jsem rád, že má oblíbená kapela stojí na stejné straně barikády, a ještě s tou nejlepší zbraní v ruce – humorem. Kdo chápe a vnímá texty, si tohle musí nastavit sám. Ostatně i taková svérázná kampaň na knihu Kacířův kancionál v podobě krátkometrážního filmu je vlastně celkem dobrý vtip, pro zasvěcené a spřízněné heretiky. Pak je tu hudební svět, který je nakonec stejně asi nejdůležitější. Respektive pro nás, co jsme hudebními maniaky. Takže tady jsem musel trochu více zkoumat, abych rozkryl skvělé klávesové plochy, jednoduché, leč účinné riffy a tempo akorát tak, aby bylo všechno akorát.

Potěší novodobá verze Money (vy víte kdo napsal originál), kdy už necinkají drobné, neotvírají se šuplíkové kovové kasy, ale slyšíme laser a plastové posuvy tiskáren a počítadel. Chytrý efekt. Odkazy na další tuzemské kapely či interprety vnímám čistě jako vhodné využití konkrétních nástrojů, než jako nějaké přímé poukazování. Takové odkazy mám rád a vždycky mě potěší. Tedy těší mě zejména moment, že jsem to rozklíčoval. Co bych si tu měl nalhávat jiného, že…

Takže pokud to máte podobně jako já, totiž že vás Insania už trochu štve svou všudypřítomností a oblibou i tam, kde by ji člověk vidět nechtěl, je dobré si uvědomit, že je to takové sobecké osahávání hračky, o které jsme si mysleli, že ji sdílíme jen v úzkém kruhu zasvěcených. Pro kapelu je určitě fajn, že o ní ví širší škála uší, pro ten náš unavený underground je to pochopitelně zranění a jizva. Takže nebuďme ublížení a snažme se to trochu otočit a přijmout.

Pokud se tedy přenesu přes ego, budu hovořit o dalších věcech – třeba o prvním dojmu z poslechu. Já to měl tak, že mě vlastně neoslovil. Cítil jsem to tak nějak prázdné i přes všechny ty slovní hříčky, trefné odkazy a vůbec. Nakonec jsem zjistil, že Insania takhle vlastně zní už víc než deset let a ta fasáda vlastně sahá do dob, kdy jsem jimi byl pohlcen, fascinován a fanaticky oddán. Takže nějaká jiskra vlastně nezhasla, jen trochu ztlumila šajn a do mého osobního života se zavrtala především krize středního věku, která se těžko nadchne pro něco… vlastně pro cokoliv. Takže technicky je všechno v pořádku – problém je ve vnitřním nastavení a vlastním přístupu. Tak to teda vnímám já.

Takže jsem spokojen a užívám si hudbu nakonec velice dobře a s každým dalším poslechem objevuji nějaké zvukové či hudební zákoutí, které mi podsouvá podobnosti s jinými oblíbenými muzikanty. A světe, div se, někdy mám ty asociace docela divoké. Třeba v Cukr a Bitch cítím odkaz na Prodigy, nebo v Jako jakobíni zase odkaz na určité období Marilyna Mansona. A je docela pravděpodobné, že tyhle vazby hlídám jen sám.

Archa matrixového mesiáše Neo-Noe tak připluje jen pro ty, kteří chtějí. Ti, kteří hozenou rukavici nezvednou, mají zase jiné favority… Tak to je, bylo a nejspíš i bude.

70 %