Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Grey Skies Fallen - Cold Dead Lands

Grey Skies FallenCold Dead Lands

Sorgh7.2.2020
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Promísené proudy death metalu a doomu jsou nekonečným zdrojem inspirací. Vycházejí z nich spletené provazce tvrdé, často ponuře melodické hudby se zajímavou atmosférou. Mezi vazače takovýchto atmosféricky zajímavých copánků patří Grey Skies Fallen z New Yorku.

Na jejich jméno už jsem párkrát narazil, však taky tahle grupa valí od konce devadesátek doteď. Dosud jsem však neměl příležitost se k jejich hudbě postavit čelem, jen jsem jejich jméno vnímal na šedém horizontu svého vědomí. Letos je načase je představit a nejlíp to půjde s pomocí jejich zbrusu nového alba Cold Dead Lands.

 

Kdo má rád vůni historie, může ji s trochou snahy zažít. Ne že by se kapela Grey Skies Fallen (GSF) věnovala historickým tématům, ale ona sama zní jako kdyby ji vyhrabali po nucené hibernaci na přelomu tisíciletí a po probuzení dál hrála tak jako tenkrát. Možná trochu kostrbatě tady popisuji pocit jako bych poslouchal kapelu před patnácti, dvaceti lety. Zaprášený periskop vysunutý z mé moderní, smart-tech domácnosti hledí do časů, kdy mobil začínal být samozřejmostí pro každého a různé sdílecí mánie nebo třetí pohlaví bylo jen fantasmagorickou myšlenkou. Takže je to fajn návrat do časů mládí a ujišťuje mě to v tom, že starodávný sound má konkrétně v tomto ranku své nevyčichlé kouzlo.


Protože zároveň naposlouchávám nové Monolithe, mám toho doomu teď požehnaně. Jsou momenty, kdy mi obě kapely splývají v jedno a musím se ujistit, co vlastně poslouchám. GSF milým Francouzům často kříží cestu, podladěné kytary pracují v podobném duchu a s rychlostí to nepřehání. Rozdíl je v tom, že zkušení Monolithe v této roli zůstávají a striktně se drží jednoho modelu, kdežto  GSF šmátrají kolem sebe a vplétají do sebe víc nápadů. Když se k tomu přidá zpěv, který na mnoha místech silně připomíná Mastodon, vyjde vám velice zajímavá koláž. Vůbec nevadí, že se v ní promítá určitý primitivismus, který nás svolává do učňovských dílen ve spodních patrech konzervatoře. Vokál melodiím utíká a s ostatním ansáblem působí trošku nesehraně. Zpěvák je jistější v hrubém projevu, kde se kazy ztrácí, ale v tom čistém je slyšet falešnost a nejistota.

 

 

Líbí se mi střídání pomalého plynutí podzimních témat s dravějšími a progresivnějšími pasážemi. Zatímco úvodní dvě skladby jsou čiré doomovky, ta třetí nabírá čerstvý vítr a vnáší do alba tolik potřebné vzrušení. Úvodní motiv je postaven na zajímavých, pomalu se odvalujících riffech. Následně se skladba dostane do rychlejšího tempa začerněné smrti, aby svůj život ukončila zpět v doomové bažině protkané lkavými sóly. Jak se album vyvíjí, objevíme další stránku jeho složité osobnosti, kterou je nenáročná forma melodického deathu. S ním přichází levná, provinční příchuť. Zpěv se drobátko zlepšil, hlasivky se správně rozehřály a dojem je mnohem lepší. Čím víc se ale blížíme ke konci desky, tím rychleji se vracíme k jistotám a osvědčeným postupům. Zpomalujeme, hudba se odívá do recyklovaného rubáše a chystá se přeměnit v prach.

 

Prachem možná zůstane a posluchač zapomene. Cold Dead Lands má těžkou pozici, protože konkurence je velká a nahrávka rozhodně nepatří k vrcholům, na které se dlouho vzpomíná. Až na několik zajímavých míst je to standard, který dělá špinavou práci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky